Nezvaný host od lesa: Příběh jedné noci na okraji vesnice

„Mami, někdo je u dveří!“ křičel Honzík z předsíně a já v tu chvíli ztuhla s hrnkem čaje v ruce. Venku lilo jako z konve, vítr lomcoval větvemi staré lípy před domem a já si byla jistá, že v takovém počasí by k nám nikdo dobrovolně nepřišel. Položila jsem hrnek na stůl a srdce mi bušilo až v krku.

„Zůstaň vzadu, Honzíku,“ sykla jsem tiše a opatrně se přiblížila ke dveřím. Za sklem stál muž – promočený, zarostlý, s očima, které bloudily po našem domě, jako by hledal něco známého. V ruce svíral starou plátěnou tašku a jeho kabát byl pokrytý blátem.

„Dobrý večer… promiňte, že obtěžuji,“ začal chraplavě, „ale ztratil jsem se v lese. Můžu si u vás aspoň na chvíli odpočinout?“

V hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť jsme na kraji vesnice, za námi už jen les a pole. Kdo by se tu mohl ztratit? Ale jeho pohled byl zoufalý a já cítila, jak ve mně bojuje strach s lidskostí.

„Můžete… ale jen na chvíli,“ řekla jsem nakonec a pustila ho dovnitř. Honzík se schoval za mou sukni a muž si sedl ke stolu.

„Jmenuju se Petr,“ představil se tiše a já mu nabídla deku a horký čaj. Zatímco upíjel, rozhlížel se po kuchyni, jako by tu už někdy byl.

„Odkud jdete?“ zeptala jsem se opatrně.

„Z druhé strany lesa… byl jsem tam kdysi doma,“ odpověděl vyhýbavě.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel můj manžel Martin. Zastavil se ve dveřích a jeho pohled ztvrdl.

„Kdo to je?“ zeptal se ostře.

„Ztratil se v lese… jen se ohřeje a půjde dál,“ vysvětlovala jsem rychle.

Martin si Petra změřil od hlavy k patě. „Tady už nikdo dávno nebydlí. Co tu chcete?“

Petr sklopil oči. „Jen trochu klidu… prosím.“

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Honzík mě pevně držel za ruku a já cítila, jak mi v hlavě běží všechny možné scénáře – co když je to uprchlík? Co když nám chce ublížit?

Ale Petr jen seděl, třásl se zimou a vypadal spíš zlomeně než nebezpečně.

Martin mě vzal stranou do chodby. „Tohle není dobrý nápad. Zavolám policii.“

„Počkej… vždyť je to jen člověk v nouzi,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„A co když ne? Máme tady dítě!“

Vrátili jsme se do kuchyně a Petr už stál u okna. „Já už půjdu… nechci dělat problémy.“

V tu chvíli jsem zahlédla na jeho ruce vytetované jméno – „Alena“. Ztuhla jsem. To jméno jsem znala – byla to moje matka, která zemřela před deseti lety. Nikdy jsem nevěděla, kdo byl můj otec – máma o něm nikdy nemluvila.

„Kde jste přišel k tomu tetování?“ vyhrkla jsem.

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Byla to moje dcera… Alena.“

Zamrazilo mě. „Vy jste… můj dědeček?“

Martin i Honzík na mě nechápavě hleděli. Petr přikývl a slzy mu stékaly po tváři.

„Odešel jsem, když byla malá… nikdy mi to neodpustila. Snažil jsem se vrátit, ale už bylo pozdě.“

Všechno ve mně se sevřelo – vztek, smutek i soucit najednou. Tolik let jsme žili s pocitem, že jsme sami, že rodina skončila s mámou… A teď tu stojí muž, který mohl být součástí našeho života.

Martin byl neoblomný: „Nemůžeme mu věřit! Co když lže?“

Ale já cítila, že tohle je pravda, kterou jsme si nikdy nechtěli připustit.

Petr odešel ještě té noci – odmítl zůstat déle, prý už nechce být přítěží. Ale jeho návštěva ve mně zanechala hlubokou stopu.

Celou noc jsem nespala a přemítala: Kolik tajemství ještě naše rodina skrývá? A kolik šancí na odpuštění jsme už propásli?

Možná bychom měli být k sobě upřímnější dřív, než bude pozdě… Co byste udělali vy? Odpustili byste člověku, který vás opustil – nebo byste ho nechali odejít navždy?