Sedmdesátiny v tichu: Dopis synovi, který už nevolá

„Proč mi už zase nevoláš, Petře?“ šeptám do prázdného bytu, kde jediné, co odpovídá, je tikot hodin na stěně. Sedím u kuchyňského stolu, ruce svírám kolem hrnku s vychladlým čajem a v hlavě mi běží tisíce vzpomínek. Ještě před pár lety jsme spolu mluvili každý týden. Smáli jsme se, povídali si o všem možném – o jeho práci v bance, o mém zahrádkaření, o tom, jak roste jeho dcera Anička. Ale teď? Už půl roku ticho. Ani SMSka k svátku. Ani krátký hovor na Štědrý den. Jen prázdnota.

Všechno se změnilo, když si Petr vzal Lenku. Ze začátku jsem byla šťastná – konečně měl někoho, kdo ho miluje. Ale brzy jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Lenka byla vždycky zdvořilá, ale chladná. Nikdy mě nepozvala na kávu, nikdy se nezeptala, jak se mám. Když jsem jim jednou přinesla domácí koláč, poděkovala a hned ho schovala do lednice. Petr se mi pak omlouval, že je Lenka unavená z práce a že mám přijít jindy.

Jednoho dne jsem zaslechla jejich rozhovor přes otevřené dveře bytu: „Petře, tvoje máma je moc vtíravá. Potřebujeme klid. Nemůžeš jí pořád volat.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Od té doby jsem se bála cokoli říct nebo napsat. Nechtěla jsem být na obtíž.

Teď je mi šedesát devět a za měsíc budu slavit sedmdesátiny. Vždycky jsem si představovala, že ten den strávím s rodinou – s Petrem, Lenkou i malou Aničkou. Že budeme sedět u stolu, smát se a vzpomínat na staré časy. Místo toho mám strach, že ten den budu sama. Moje sestra Jana žije v Brně a má své vlastní starosti. Kamarádky pomalu odcházejí nebo jsou nemocné.

Včera jsem sebrala odvahu a zavolala Petrovi. Telefon vyzváněl dlouho a pak to zvedla Lenka: „Ano?“ řekla stroze.
„Dobrý den, tady Marie… Je Petr doma?“
„Teď nemůže. Má hodně práce.“
„Mohla bych mu aspoň nechat vzkaz?“
„Zkusíme se ozvat.“
A zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Byla jsem špatná matka? Byla jsem příliš starostlivá? Nebo jsem jenom ztratila místo v jeho životě? Když byl malý, byla jsem pro něj vším – léčila jsem jeho rýmy, četla mu pohádky před spaním, držela ho za ruku při prvním dni ve škole. Teď mám pocit, že už mě nepotřebuje.

Dnes ráno jsem si sedla ke stolu a napsala dopis:

„Milý Petře,

vím, že máš hodně práce a že rodina je pro tebe důležitá. Chtěla bych ti jen říct, že mi chybíš. Blíží se moje sedmdesátiny a moc bych si přála tě vidět – aspoň na chvíli. Vím, že možná nemáš čas nebo chuť přijít, ale kdybys mohl zavolat nebo poslat zprávu, udělalo by mi to velkou radost.

Mám tě ráda.
Máma.“

Dopis jsem položila na stůl a dlouho na něj koukala. Mám ho poslat? Nebo tím všechno ještě zhorším? Co když tím jen potvrdím Lence její názor, že jsem vtíravá? Ale co když už nikdy nedostanu šanci říct Petrovi, jak moc mi chybí?

Vzpomínám si na poslední společný výlet do Krkonoš před pěti lety. Bylo léto, Petr s Aničkou stavěli hráz v potoce a já s Lenkou jsme seděly na dece. Snažila jsem se s ní mluvit o její práci v nemocnici, ale odpovídala jen jednoslovně. Tehdy jsem si řekla, že musím být trpělivá – že si třeba časem najdeme cestu k sobě. Ale místo toho se mezi námi vytvořila zeď.

Někdy mám chuť zajít k nim domů a zazvonit – prostě stát tváří v tvář Petrovi a říct mu všechno, co mě tíží na srdci. Ale bojím se odmítnutí. Bojím se pohledu Lenky, který říká: „Nejsi tady vítaná.“

Moje sousedka paní Novotná říká: „Musíte být silná, paní Marie! Synové se vracejí.“ Ale co když ne? Co když už je pozdě?

Každý večer si prohlížím staré fotografie – Petr s rozbitým kolenem na chalupě v Orlických horách; Petr s maturitním vysvědčením; Petr s Aničkou v náručí… A pokaždé mě bodne u srdce.

Dnes jsem šla do obchodu koupit si dortík – říkala jsem si, že si ho dám k narozeninám sama, když nikdo nepřijde. U pokladny mě prodavačka pozdravila: „Tak co, paní Marie, těšíte se na oslavu?“ Usmála jsem se a zalhala: „Ano, přijede rodina.“

Ale doma mě zase čekalo ticho.

Možná bych měla být hrdá a neprosazovat se za každou cenu do Petrova života. Možná bych měla přijmout samotu jako nový začátek – najít si nové přátele v klubu seniorů nebo začít chodit na keramiku. Ale jak mám zapomenout na vlastní dítě?

Sedím tu teď u okna a dívám se na šedivou oblohu nad Prahou. V hlavě mi zní jediná otázka: Má smysl bojovat o vztah s někým, kdo o mě nestojí? Nebo mám doufat dál?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu psát další dopis nebo už jen čekat?