Proč mi můj syn řekl, že nejsem zvána na jeho svatbu: Příběh jedné matky a jejího slibu do budoucna

„Mami, prosím tě, nechoď na tu svatbu. Nechci, abys tam byla.“

Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za sebou Honza zabouchl dveře. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky jsem si myslela, že když člověk dělá všechno správně, když se obětuje pro své dítě, tak ho to dítě bude milovat. Ale teď jsem měla pocit, že jsem selhala na celé čáře.

Honza byl moje všechno. Když mu bylo šest, jeho otec – Petr – nás opustil. Odešel za jinou ženou a já zůstala sama s malým klukem a hypotékou na byt v paneláku na Jižním Městě. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních: ráno v kanceláři na poště, večer jako uklízečka v nemocnici. Byla jsem unavená, často podrážděná, ale nikdy jsem si nestěžovala. Chtěla jsem Honzovi dopřát všechno, co měl mít – nové boty na tělocvik, školní výlety, letní tábory. Jenže časem mezi námi začala růst zeď.

„Mami, proč nikdy nejsi doma?“ ptal se mě jednou v pubertě.
„A kdo ti myslíš, že platí ten mobil a počítač?“ vyjela jsem na něj unaveně.

Tehdy jsem si neuvědomila, jak moc ho to ranilo. Myslela jsem si, že peníze a materiální jistoty jsou to hlavní. Ale Honza potřeboval něco jiného – potřeboval mě. Jenže já byla pořád pryč.

Když mu bylo sedmnáct, začal se vídat s partou kluků z gymplu. Přestával mi říkat, kam jde, a domů chodil pozdě. Jednou přišel opilý a já mu dala facku. Byla to první a poslední rána, kterou ode mě dostal. Od té doby mezi námi panovalo napětí.

Po maturitě odešel studovat do Brna. Volal mi jen zřídka – většinou když potřeboval peníze nebo něco zařídit. Snažila jsem se být chápavá, ale cítila jsem se odstrčená. Když mi jednou oznámil, že má přítelkyni – Lucku – byla jsem šťastná. Doufala jsem, že až se usadí, všechno se spraví.

Jenže pak přišla ta rána: „Mami, bereme se s Luckou. Ale… nechci tě na svatbě.“

„Proč?“ vyhrkla jsem.

„Protože… protože mám pocit, že jsi mi nikdy nebyla opravdu blízko. Vždycky jsi byla jenom někde v práci nebo jsi řešila peníze. Lucka má úplně jinou rodinu – její máma je pořád s ní, povídají si o všem… Já to nikdy nezažil.“

Chtěla jsem křičet, hádat se s ním, říct mu o všech těch nocích, kdy jsem brečela do polštáře strachy, jestli všechno zvládnu. O tom, jak jsem kvůli němu odmítla všechny muže, kteří o mě kdy stáli. Ale místo toho jsem jen seděla a mlčela.

Dny po tom rozhovoru byly jako zlý sen. V práci jsem dělala chyby, doma jsem jen bloumala po bytě a dívala se na staré fotky – Honza v první třídě s aktovkou větší než on sám; Honza na kole; Honza s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Jana.

„Co se děje? Vypadáš hrozně,“ řekla mi hned do telefonu.

Všechno jsem jí vyklopila. Rozplakala jsem se tak, jak už dlouho ne.

„Víš co?“ řekla Jana tiše. „Možná jsi udělala chyby. Ale Honza taky není bez viny. Zkus mu napsat dopis. Napiš mu všechno – jak ses cítila, co jsi pro něj dělala… Třeba to pochopí.“

Sedla jsem si ke stolu a psala celou noc. Psala jsem o tom, jak těžké bylo být sama; jak moc mě bolelo ho nechat samotného doma; jak moc jsem ho milovala i tehdy, když jsme si nerozuměli.

Dopis jsem mu poslala poštou – staromódně, protože emaily jsou moc studené.

O týden později mi přišla odpověď. Krátká esemeska: „Díky za dopis. Musím o všem přemýšlet.“

Svatba byla za měsíc a já pořád nevěděla, jestli tam budu moct přijít. Každý den jsem čekala na zprávu od Honzy. Mezitím mi volala Lucka.

„Paní Novotná… Honza je tvrdohlavý. Ale vím, že vás má rád. Jen je zraněný – stejně jako vy.“

V den svatby ráno mi zazvonil telefon.

„Mami… můžeš přijít. Ale prosím tě – buď jen jako host. Nechci žádné scény.“

Přišla jsem do kostela v jednoduchých šatech a sedla si dozadu. Když Honza kráčel uličkou s Luckou po boku, rozplakala jsem se znovu – tentokrát štěstím i smutkem zároveň.

Po obřadu ke mně Honza přišel.

„Děkuju, že jsi přišla… Promiň za všechno.“

Objali jsme se poprvé po letech.

Dnes už vím, že láska není jen o obětech a penězích. Je hlavně o čase a blízkosti. Možná už nikdy nebudeme mít vztah jako Lucka se svou mámou – ale můžeme začít znovu.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi tím být dobrou matkou a tím být jen poskytovatelem? Kolik toho musí člověk obětovat, aby byl opravdu milován? Co byste udělali vy na mém místě?