Když dcera zvolí tchyni místo vlastní mámy: Příběh o ztraceném poutu

„To snad nemyslíš vážně, Ario! Já jsem tvoje máma!“ vykřikla jsem, když jsem se náhodou dozvěděla od sousedky, že moje jediná dcera čeká dítě. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi hučelo. Vždyť já jsem byla poslední, kdo to ví! Jak je to možné? Co jsem udělala špatně?

Aria stála v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, ruce zkřížené na prsou, pohled upřený do země. „Mami, prosím tě… Nechtěla jsem ti to říkat takhle. Chtěla jsem najít vhodnou chvíli.“ Její hlas byl tichý, skoro neslyšitelný.

„Vhodnou chvíli? A proč se o tom dozvídám od paní Novotné z vedlejšího bytu? Proč jsi mi to neřekla sama?“ slzy mi stékaly po tvářích, ale ona jen pokrčila rameny.

„Protože… protože jsi pořád v práci. Nikdy nejsi doma. A když už jsi, tak jsi unavená nebo naštvaná. Stejně bys jen řekla, že na dítě nejsem připravená.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že mezi mnou a Ariou nikdy nebylo to pravé mateřské pouto. Její otec nás opustil, když jí byly čtyři roky. Od té doby jsem dřela ve dvou zaměstnáních – ráno v kanceláři na poště, večer jako uklízečka v nemocnici. Snažila jsem se jí dát všechno, co potřebovala: střechu nad hlavou, jídlo na stole, občas nějaký dárek. Ale čas? Ten mi vždycky chyběl.

Aria byla vždycky tichá, uzavřená do sebe. Ve škole měla pár kamarádek, ale nikdy mi o nich moc nevyprávěla. Když přišla puberta, začala se mi vyhýbat úplně. Všechno řešila sama nebo s kamarádkami. Já byla ta, co platí složenky a vaří večeři.

A teď… teď má dítě a já o tom nevím.

„A kdo všechno to ví?“ zeptala jsem se tiše.

„Petr… jeho rodiče… vlastně hlavně jeho máma. Pomáhá mi se vším. Byla se mnou i na ultrazvuku.“

Zamrazilo mě podruhé. Tchyně. Paní Dvořáková – ta dokonalá žena z Vinohrad, co si vždycky zakládala na rodinných tradicích a domácím koláči. Vždycky mě trochu přehlížela, když jsme se potkaly na rodinných oslavách. Teď je ona ta první, kdo držel Ariinu ruku při ultrazvuku? Proč ne já?

„A proč jsi nechtěla, abych šla s tebou?“

Aria se konečně podívala do mých očí. „Protože bych se před tebou styděla. Myslela bych si, že mě zase budeš soudit. Že řekneš, že je to chyba.“

Zhroutila jsem se na židli v kuchyni a hlavu složila do dlaní. „Ario… já tě nikdy nechtěla soudit. Jen jsem měla strach. Strach, že skončíš jako já – sama s dítětem a bez pomoci.“

Chvíli bylo ticho. Pak si Aria sedla naproti mně. „Mami… paní Dvořáková je jiná. Má čas si povídat. Peče mi buchty, ptá se mě, jak se cítím. Není pořád pryč.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Vždyť já bych taky chtěla být tou mámou, co peče buchty a ptá se na pocity své dcery! Ale život mě naučil jen přežívat.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem přišla domů pozdě a Aria už spala. Na všechny ty neděle, kdy jsem místo procházek s ní žehlila prádlo nebo počítala peníze na nájem.

„A co Petr?“ zeptala jsem se nakonec.

„Je rád… bojí se taky, ale těší se.“

„A co ty? Těšíš se?“

Chvíli mlčela. „Nevím… asi jo. Ale mám strach.“

V tu chvíli jsem ji chtěla obejmout jako malou holčičku – ale ona už dávno není malá holčička. Je dospělá žena a já jsem pro ni cizinec.

Další dny byly plné ticha a napětí. Aria trávila většinu času u Dvořákových nebo u Petra v bytě na Žižkově. Já chodila do práce a domů se vracela do prázdného bytu.

Jednou večer mi zazvonil telefon.

„Dobrý večer, tady Jana Dvořáková,“ ozvalo se z druhé strany.

„Dobrý večer,“ odpověděla jsem opatrně.

„Chtěla jsem vám jen říct… Aria dneska omdlela v obchodě. Je u nás doma a Petr je s ní. Myslím, že byste měla přijet.“

Srdce mi poskočilo úzkostí. Popadla jsem kabát a běžela na tramvaj.

Když jsem dorazila do jejich bytu, Aria ležela na gauči zabalená v dece a Jana jí držela ruku.

„Mami… promiň,“ zašeptala Aria.

Sedla jsem si k ní a poprvé po letech ji pohladila po vlasech.

„To je v pořádku… hlavně že jsi v pořádku.“

Jana Dvořáková mi nabídla čaj a poprvé jsme spolu opravdu mluvily – o dětech, o strachu i o naději.

Když jsem pak šla domů noční Prahou, přemýšlela jsem: Je možné napravit tolik let mlčení? Může být matka ještě matkou, když její dcera hledá oporu jinde?

Možná je čas začít znovu – i když už je pozdě na pohádky před spaním.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě zachránit vztah mezi matkou a dcerou, když už jednou praskne?