Oslava, která mi zlomila srdce: Pravda, kterou jsem nechtěla znát

„Kláro, pojď už! Všichni na tebe čekají!“ volala na mě Jana z obýváku, zatímco já se v koupelně snažila zamaskovat kruhy pod očima. Těhotenství mi dalo zabrat víc, než jsem čekala, ale dnes měl být šťastný den. Můj první baby shower, který Jana připravovala celé týdny. Všude po bytě voněly koláčky, balonky s nápisy „Bude to holka!“ se pohupovaly u stropu a smích mých kamarádek naplňoval místnost. Jenže já cítila v žaludku podivný neklid.

„Už jdu!“ zavolala jsem a přinutila se k úsměvu. Tomáš seděl v koutě, obklopený mými bratranci, a tvářil se, jako by byl duchem nepřítomný. V posledních týdnech byl zvláštní – často odcházel pozdě z práce, telefon si bral i do koupelny a když jsem se ptala, co ho trápí, jen mávl rukou. „To je práce, Klárko. Neboj se,“ říkal pokaždé.

Jana mě objala a vtiskla mi do ruky dárek. „Tohle je od nás všech. Otevři to!“ Smála se a ostatní tleskali. Rozbalila jsem krabici a uvnitř našla ručně pletený svetřík pro miminko a dopis. „Přečti to nahlas!“ pobízela mě Jana.

Začala jsem číst: „Milá Klárko, přejeme ti hodně štěstí…“ Ale pak jsem se zarazila. Dopis pokračoval jiným rukopisem: „Kláro, zasloužíš si znát pravdu. Tomáš není tím, za koho ho považuješ.“ Srdce mi bušilo až v krku. Ostatní ztichli.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše a podívala se na Janu. Ta sklopila oči. „Promiň, Kláro… já už to nemohla vydržet. Musíš to vědět.“

Tomáš zbledl. „Jano, co to děláš?“ vyštěkl.

Jana se nadechla: „Kláro, Tomáš má už rok poměr s Markétou z jeho práce. Vím to jistě – viděla jsem je spolu několikrát a Markéta mi to sama řekla.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všichni kolem mě ztuhli. Tomáš vstal a začal koktat: „To není pravda… Kláro, já…“

„Nech toho!“ vykřikla jsem. „Kolikrát jsi mi lhal? Kolikrát jsi mi říkal, že jsi v práci? A co ty noční zprávy?“

Tomáš mlčel. V očích měl slzy.

Moje maminka ke mně přiběhla a objala mě: „Klárko, pojď si sednout.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Všechno dávalo smysl – jeho odtažitost, tajné telefonáty, nechuť mluvit o budoucnosti. Najednou jsem měla pocit, že celý můj život byl lež.

Jana pokračovala: „Promiň mi to, ale nemohla jsem ti lhát do očí. Vím, že tě to bolí…“

„Bolí?“ zašeptala jsem. „Tohle mě ničí! Čekám dítě s člověkem, kterého vůbec neznám.“

Tomáš ke mně natáhl ruku: „Klárko, prosím… můžeme si promluvit o samotě?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Teď ne. Teď už nikdy.“

Odešla jsem do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Slyšela jsem za nimi tlumené hlasy – někdo plakal, někdo utěšoval Janu, někdo nadával Tomášovi. Já jen seděla na posteli a hladila si břicho. Miminko koplo – jako by cítilo mou bolest.

Za chvíli přišla maminka: „Klárko, co budeš dělat?“

„Nevím,“ vzlykla jsem. „Jak mám vychovávat dítě s člověkem, který mě takhle zradil?“

Maminka mě pohladila po vlasech: „Nejsi na to sama. My ti pomůžeme.“

Celou noc jsem nespala. Tomáš odešel k rodičům a já zůstala sama v bytě plném balonků a rozbalených dárků – připomínek dne, který měl být nejšťastnější v mém životě.

Dny plynuly v mlze bolesti a vzteku. Tomáš mi psal dlouhé zprávy, prosil o odpuštění, sliboval změnu. Markéta mi poslala omluvný e-mail – prý nevěděla, že čekám dítě.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Markéta – uplakaná, s květinou v ruce.

„Kláro… já vím, že na to nemám právo… ale chtěla bych ti říct pravdu do očí.“

Pozvala jsem ji dál. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu.

„Tomáš mi nikdy neřekl, že jste spolu tak dlouho nebo že čekáte dítě,“ začala Markéta tiše. „Byl ke mně milý… myslela jsem si, že je nešťastný ve vztahu…“

„A teď?“ zeptala jsem se.

„Teď vím, že jsem udělala chybu,“ řekla Markéta a rozplakala se.

Seděla jsem tam a najednou cítila zvláštní klid. Už jsem neplakala – jen jsem byla unavená.

„Markéto,“ řekla jsem nakonec, „nejsi jediná viník. Ale já už Tomášovi nikdy neuvěřím.“

Markéta odešla a já věděla, že musím začít znovu – kvůli sobě i svému dítěti.

Porodila jsem holčičku – Aničku – za pár týdnů poté. Tomáš ji chtěl vidět, ale já mu řekla: „Můžeš být její otec, ale už nikdy nebudeš můj muž.“

Dnes žiju s Aničkou u rodičů na okraji Prahy. Není to lehké – každý den bojuji s pocitem zrady i osamělosti. Ale když se na mě Anička usměje, vím, že mám pro co žít.

Někdy si večer kladu otázku: Proč lidé lžou těm, které milují? A dá se vůbec po takové zradě ještě někdy někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?