Stín mezi námi: Jak nová snacha rozbila naši rodinu

„Babi, jakých pět tisíc? V obálce bylo jen dva tisíce a ještě to bylo podepsané od táty,“ řekl mi můj vnuk Honzík, když jsem se ho na jeho narozeninové oslavě zeptala, jestli už má dost peněz na ten vysněný mobil. V tu chvíli mi zatrnulo. Vždyť jsem dala Petrovi, svému synovi, pět tisíc korun s jasným pokynem, že jsou pro Honzíka. Bylo to v hotovosti, v nové obálce, kterou jsem ještě sama nadepsala. Proč by tam tedy byly jen dva tisíce? A proč by to podepisoval Petr?

Celý večer jsem měla v hlavě zmatek. Seděla jsem u stolu, kde se smáli ostatní příbuzní, ale já už vnímala jen vzdálené hlasy. Všechno se mi začalo spojovat – poslední měsíce Petr skoro nevolal, když jsem přišla na návštěvu, jeho nová žena Lucie byla vždycky odměřená a Honzík se mi svěřoval čím dál méně. Vždycky jsme byli soudržná rodina. Po smrti mého muže jsme s Petrem drželi při sobě, zvlášť když se rozvedl s Terezou, matkou Honzíka. Ale od chvíle, kdy si vzal Lucii, jako by se mezi nás vkradl stín.

Po oslavě jsem si Petra odchytla na chodbě. „Petře, můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se tiše. Podíval se na mě unavenýma očima. „Co je, mami?“

„Dala jsem ti pět tisíc pro Honzíka. On říká, že dostal jen dva. Co se stalo?“

Petr se zarazil a začal se vymlouvat: „Víš, Lucie říkala, že je to moc peněz pro dítě. Tak jsme mu dali jen dva a zbytek jsme použili na dárky.“

„Ale já chtěla, aby si sám rozhodl, co si koupí! To nebyly peníze pro vás!“ zvýšila jsem hlas víc, než jsem chtěla. V tu chvíli vyšla z kuchyně Lucie a přísně se na mě podívala.

„Myslím, že byste měla respektovat naše rozhodnutí,“ řekla chladně. „Nechceme z Honzíka vychovat rozmazleného kluka.“

Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. „Tohle není o rozmazlování! To je o důvěře a o tom, že jste mu vzali něco, co mu právem patřilo.“

Petr jen mlčel a díval se do země. Lucie mě propalovala pohledem. Otočila jsem se a odešla domů s pocitem bezmoci.

Od té chvíle se všechno ještě zhoršilo. Petr mi přestal volat úplně. Když jsem chtěla vidět Honzíka, Lucie mi vždycky napsala SMS, že mají moc práce nebo že je Honzík nemocný. Když jsem ho konečně potkala před školou, objal mě a šeptal: „Babičko, proč už za mnou nechodíš?“ Slzy se mi draly do očí.

Začala jsem pátrat dál. Od Terezy jsem se dozvěděla, že Petr platí alimenty pozdě a často méně než má. Prý mu Lucie radí, že Tereza si peníze nezaslouží a že by měl víc myslet na jejich společné dítě – malou Aničku. Najednou jsem pochopila: Lucie má nad Petrem obrovskou moc. Všechno musí projít přes ni – peníze, návštěvy, dárky i rozhodnutí o Honzíkovi.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to Honzík. „Babičko, můžu k tobě přijít? Táta s Lucií jsou pořád naštvaní a já nevím proč.“

Přijel ke mně s batohem a smutnýma očima. Uvařila jsem mu kakao a poslouchala jeho vyprávění: „Lucie říká tátovi, že jsem rozmazlený po mámě a že bys mi neměla dávat peníze ani dárky. Táta mě teď skoro neposlouchá.“

Chtěla jsem jít za Petrem a všechno mu říct do očí. Ale věděla jsem, že by mě Lucie nenechala ani promluvit. Místo toho jsem napsala dlouhý dopis – o tom, jak jsme spolu s Petrem zvládli těžké časy po smrti jeho otce, jak jsme vždycky stáli při sobě a jak mě bolí sledovat, jak se vzdaluje svému vlastnímu synovi.

Odpověď nepřišla nikdy.

Začali jsme s Honzíkem trávit čas tajně – chodili jsme do parku, pekli bábovku nebo hráli karty. Ale pokaždé měl strach, že to táta nebo Lucie zjistí.

Jednoho dne mi volala Tereza: „Petra už skoro nepoznávám. Je jako loutka v Luciiných rukách. Honzík je z toho nešťastný.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc může jeden člověk ovlivnit celou rodinu. Jak snadno může nový partner zasít nedůvěru a rozdělit rodiče od dětí.

Dnes už vím, že některé věci nezměním silou ani slovy. Ale nikdy nepřestanu bojovat za Honzíka – za jeho právo být milován svým tátou i babičkou.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Může láska k novému člověku opravdu převážit nad láskou k vlastní krvi? Co byste udělali vy na mém místě?