„Když nechceš jíst s mojí rodinou, aspoň uvař a prostři! Pak můžeš jít.“ – Příběh o tichu mezi talíři
„Kláro, jestli s námi nechceš večeřet, tak aspoň uvař a prostři stůl. Pak můžeš jít.“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou a pohled tvrdý jako žula. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Už půl roku se vyhýbám jeho rodině, od té doby, co mě jeho matka před všemi zesměšnila kvůli tomu, že nemám děti. „Kláro, ty jsi snad frigidní? Nebo co s tebou je?“ slyšela jsem tehdy v obýváku před celou rodinou. Petr mlčel. A já od té doby mlčím taky.
Dnes je sobota a v našem bytě v Brně to voní po pečeném kuřeti. Vařím, protože Petr to chce. Ne proto, že bych chtěla já. Každý pohyb vařečkou je pro mě jako rána do břicha. Vím, že za chvíli přijde jeho matka, otec i sestra s manželem a dvěma dětmi. Všichni budou předstírat, že se nic nestalo. Jen já budu vědět, že se stalo všechno.
Petr se ke mně nakloní: „Kláro, prosím tě, udělej to pro mě. Aspoň dneska.“
„A co jsi udělal ty pro mě?“ vyklouzne mi z úst dřív, než to stihnu zastavit. On se zarazí a chvíli jen mlčí. Pak si povzdechne a odejde do ložnice.
Zůstanu sama v kuchyni. Dívám se na prostřený stůl – osm talířů, osm skleniček, ubrousky složené do trojúhelníků. Všechno je dokonalé. Jen já jsem rozbitá.
Když zazvoní zvonek, srdce mi poskočí až do krku. Slyším smích jeho sestry Lucie a hlasité pozdravy jeho matky: „Péťo, kde máš tu svou?“ Petr odpovídá vyhýbavě: „Klára je v kuchyni.“
Vím, že bych měla jít pozdravit, ale nohy mě neposlouchají. Místo toho slyším kroky – jeho matka vchází do kuchyně bez zaklepání.
„Ahoj Klárko,“ řekne sladce, ale v očích má led. „Pomůžeš mi s příbory?“
Podám jí je mlčky. Chvíli je ticho.
„Víš, Péťa by byl šťastnější, kdybys byla víc součástí rodiny,“ pronese tiše.
Polkne slzy a odpovím: „Možná by byl šťastnější, kdybyste mě přijali takovou, jaká jsem.“
Ona jen pokrčí rameny a odejde.
Za chvíli slyším smích z jídelny. Děti křičí, Lucie vypráví historky z práce v bance a Petrův otec si nalévá slivovici. Já stojím v kuchyni a přemýšlím, jestli mám sílu tam vejít.
Petr přijde za mnou: „Kláro, pojď mezi nás.“
„Nechci být tam, kde nejsem vítaná,“ zašeptám.
On se zamračí: „Ale já tě tam chci.“
„A co tvoje máma?“
Petr si povzdechne: „Ona je prostě taková… Ale je to moje rodina.“
„A já nejsem?“
Chvíli je ticho. Pak Petr řekne: „Jestli nechceš být s námi u stolu, aspoň uvař a prostři. Pak můžeš jít.“
V tu chvíli ve mně něco praskne. Sundám zástěru a položím ji na linku.
„Dobře,“ řeknu tiše. „Uvařila jsem, prostřela jsem. Teď odcházím.“
Projdu kolem jídelny. Všichni na mě koukají – jeho matka s vítězným úsměvem, Lucie překvapeně zamrká a Petrův otec jen pokrčí rameny.
Obuju si boty a vyjdu ven do chladného večera. Sednu si na lavičku před domem a rozbrečím se.
Za chvíli slyším kroky – Petr si ke mně přisedne.
„Kláro…“ začne.
„Nechci být služka ve vlastní rodině,“ řeknu zlomeně.
Petr mlčí. Pak tiše řekne: „Nevím, co mám dělat.“
Díváme se na sebe dlouho beze slov. Vím, že ho miluju, ale nevím, jestli dokážu žít s jeho rodinou.
Když se vrátíme domů, večeře už dávno skončila. V kuchyni je ticho a prázdno.
Sednu si ke stolu a přemýšlím: Je možné být šťastná v manželství, když vás druhá rodina nikdy nepřijme? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?