Když peníze přehluší lásku: Příběh jedné matky a ztraceného vztahu

„Mami, já už fakt nemůžu pořád řešit, že nemáš na tohle a támhleto. Když mi nemůžeš pomoct, tak aspoň neotravuj!“ Jana mi to řekla do telefonu tak ostře, že jsem na chvíli ztratila řeč. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před rokem jsem byla ta, která vždycky pomohla – zaplatila Janě novou pračku, když se jí rozbila, koupila malému Matýskovi zimní bundu, když Jana říkala, že je to drahé. Teď jsem v důchodu a s penězi sotva vyjdu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že když už nemám co dát, zůstanu sama.

Pamatuju si, jak jsem Janě říkala: „Janičko, teď už opravdu nemůžu. Důchod je malý a všechno je drahé.“ Ona jen protočila oči a řekla: „No jo, tak já si poradím sama.“ Myslela jsem si, že to zvládneme. Že vztah matky a dcery není jen o penězích. Ale od té doby se něco změnilo. Přestala mi volat. Přestala mě zvát na návštěvy. A Matýska jsem neviděla už rok.

Každé ráno vstávám do ticha. Dřív jsem se těšila na to, až přijde Jana s Matýskem – smáli jsme se, hráli pexeso, pekli bábovku. Teď slyším jen tikot hodin a šustění novin. Sousedka paní Novotná mi říká: „Nebojte, Marie, ona se ozve.“ Ale já vím své. Když jsem jí naposledy volala, zvedla to až po třetím zazvonění a řekla: „Mami, mám toho moc.“ Pak rychle zavěsila.

Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem byla sama s Janou. Její otec nás opustil, když jí byly čtyři. Dělala jsem dvě práce – ráno v pekárně, večer uklízet v nemocnici. Vždycky jsem si říkala: „Musíš to zvládnout kvůli ní.“ Když chtěla na lyžařský výcvik, půjčila jsem si peníze od kolegyně. Když chtěla nový mobil na střední škole, šetřila jsem půl roku. Nikdy jsem jí neřekla ne.

A teď? Teď sedím u stolu a přemýšlím, jestli jsem ji rozmazlila. Jestli jsem jí dala pocit, že láska se měří tím, kolik peněz jí pošlu na účet. Snažím se najít odvahu jí napsat zprávu: „Janičko, chybíš mi. Chybí mi Matýsek.“ Ale bojím se odpovědi.

Jednou večer zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – byla to Jana! „Mami, potřebuju pohlídat Matýska v sobotu,“ řekla rychle. „Ale víš co… vlastně ne. Už jsi stará a stejně bys ho nezvládla.“ A zavěsila. Seděla jsem v šoku a slzy mi tekly po tváři. Nešlo o to hlídání – šlo o to, že mě potřebovala jen tehdy, když něco chtěla.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam potkávám jiné babičky s vnoučaty. Dívám se na ně a bolí mě u srdce. Jednou ke mně přišla paní Hrdličková: „Marie, proč tu nikdy nejsi s Matýskem?“ Jen jsem pokrčila rameny a rychle odešla.

Jednou večer jsem si sedla k fotkám. Na jedné je Jana jako malá – směje se na houpačce v parku u školy. Na jiné držím Matýska v náručí hned po narození. Vzpomínky jsou krásné i kruté zároveň.

Rozhodla jsem se napsat Janě dopis:

„Milá Janičko,

vím, že teď nemám tolik peněz jako dřív a nemůžu ti pomáhat jako kdysi. Ale pořád tě mám ráda a moc mi chybíš ty i Matýsek. Vzpomínám na všechny ty chvíle spolu a mrzí mě, že jsme se odcizily. Prosím tě, ozvi se mi někdy. Ráda bych tě zase viděla.

Máma“

Dopis jsem poslala poštou – ne SMSkou ani e-mailem. Chtěla jsem, aby cítila papír v ruce a věděla, že mi na ní záleží.

Dny plynuly a nic se nedělo. Pak mi přišla SMS: „Mami, mám teď hodně práce.“ To bylo všechno.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v kulturním domě. Tam jsme si povídali o všem možném – o politice, o zdraví i o dětech. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo zažívá něco podobného. Paní Dvořáková mi řekla: „Moje dcera mě taky potřebuje jenom když chce peníze nebo pohlídat děti.“ Najednou jsem cítila úlevu – nejsem sama.

Jednoho dne mě navštívila sociální pracovnice z úřadu – prý jestli nepotřebuju pomoc s nákupem nebo úklidem. Cítila jsem se ponížená i vděčná zároveň. Vždycky jsem byla ta silná máma – teď mě někdo lituje?

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, co cítím:

„Dneska je ticho ještě větší než včera. Chybí mi smích dítěte v bytě.“

„Dneska jsem viděla Matýska na fotce na Facebooku – Jana ho vzala do ZOO.“

„Dneska jsem si koupila kytku do vázy – aspoň něco živého doma.“

Jednou večer mi zazvonil telefon – neznámé číslo. Zvedla jsem to s nadějí v hlase: „Haló?“ Ozval se mužský hlas: „Dobrý den, tady Petr Novák z obecního úřadu…“ Zase nic.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bude dál. Mám čekat? Mám Janě znovu napsat? Nebo mám začít žít pro sebe? Vždyť celý život jsem žila pro druhé.

Někdy si říkám: „Možná je chyba ve mně… Možná jsem měla být přísnější matka.“ Jindy zase cítím vztek: „Jak může být vlastní dítě tak bezcitné?“

A tak tu sedím u okna a dívám se ven na děti hrající si na hřišti. Přemýšlím:

„Je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo když jednou přestanete dávat peníze, už vás nepotřebují?“