Tíha zrady: Láska, která bolela i uzdravovala

„Tohle už nejde, Lucko. Už tě nemiluju.“ Jeho hlas byl ledový, oči upřené na podlahu. Seděla jsem na kraji postele v našem malém bytě na Žižkově a měla pocit, že se mi hroutí svět. Petr byl ten kluk, kterého mi záviděla celá třída na gymplu. Vysoký, tmavovlasý, s úsměvem, který dokázal rozzářit i nejtemnější den. Já byla ta holka, co měla vždycky upravené vlasy, štíhlou postavu a smála se nejhlasitěji ze všech.

Jenže roky plynuly. Studium na vysoké, práce v bance, stres, málo pohybu. Postava se změnila, úsměv vybledl. Petr si začal všímat jiných žen. Nejprve to byly jen poznámky: „Neměla bys tolik jíst sladké.“ „Možná bys mohla začít běhat.“ Pak přišly tiché večery, kdy místo povídání koukal do mobilu. A pak ta rána – jeho přiznání. „Je tu někdo jiný,“ řekl tehdy tiše.

Odešel za Janou, kolegyní z práce. Zůstala jsem sama v prázdném bytě s pocitem, že jsem selhala. Máma mi říkala: „Lucinko, musíš se dát dohromady. Život jde dál.“ Ale já jen ležela v posteli a přehrávala si v hlavě všechny chvíle, kdy jsem mohla být lepší – krásnější, veselejší, chytřejší.

Pět let jsem se snažila zapomenout. Pracovala jsem, starala se o nemocného tátu, pomáhala mladší sestře s dětmi. Na lásku jsem neměla čas ani chuť. Přibrala jsem ještě víc a naučila se být neviditelná. Jenže jednoho dne mě osud dohnal.

Bylo to na svatbě mé nejlepší kamarádky Kláry. Seděla jsem u stolu s cizími lidmi a snažila se vyhnout pohledům na šťastné páry. Najednou jsem ucítila známou vůni – směs levandule a tabáku. Otočila jsem se a uviděla ho. Petr. Stál tam v obleku, o pár kilo těžší, s unavenýma očima. Vedle něj Jana – krásná jako vždy.

Srdce mi bušilo až v krku. Snažila jsem se předstírat, že ho nevidím, ale on přišel ke mně. „Ahoj, Lucko,“ řekl tiše. „Můžeme si promluvit?“

Vydali jsme se ven na terasu. Byla zima a já si přitáhla kabát blíž k tělu. „Jak se máš?“ zeptal se opatrně.

„Dobře,“ zalhala jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak Petr sklopil oči: „Chtěl jsem ti říct… Omlouvám se za to všechno. Vím, že jsem ti ublížil.“

Cítila jsem v sobě směs vzteku a smutku. „Proč jsi to udělal? Proč jsi mě tak ponižoval?“

Petr si povzdechl: „Byl jsem hloupý. Měl jsem pocit, že když nejsi stejná jako dřív… že už tě nemůžu milovat. Ale teď vím, že to byla moje slabost.“

Z terasy jsme viděli tančící páry uvnitř sálu. Jana stála u baru a smála se s nějakým mužem.

„A co Jana?“ zeptala jsem se.

Petr pokrčil rameny: „Není to ono. Myslel jsem si, že s ní budu šťastný… ale pořád myslím na tebe.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ho nemiluju tak jako dřív. Ale bolest z jeho zrady ve mně zůstala.

„Víš, Petře,“ řekla jsem pomalu, „já už nejsem ta holka ze střední. A ty nejsi ten kluk, kterého jsem milovala.“

Stáli jsme tam dlouho mlčky. Pak odešel zpátky za Janou a já zůstala sama pod hvězdami.

Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si k oknu a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě zažilo něco podobného – jak snadno nás někdo může zranit kvůli vzhledu nebo představám o dokonalosti.

Dnes už vím, že moje hodnota není v tom, jak vypadám nebo kolik vážím. Ale pořád mě trápí otázka: Proč je pro tolik lidí tak těžké milovat druhého i s jeho chybami? A proč nám trvá tak dlouho odpustit sami sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit někomu, kdo vás takhle zradil? Nebo byste šli dál bez něj?