Kam zmizela ta vajíčka?

„Kde jsou ta vajíčka?“ ptám se nahlas, hlas se mi třese, když otevírám lednici už potřetí. Včera jsem je koupila, dvě krásná čerstvá vejce od paní Novotné z vedlejší vesnice. Schovala jsem je dozadu, za máslo, abych je dnes mohla použít na bábovku pro vnoučata. Ale teď jsou pryč.

Z kuchyně se ozývá šramot. Jitka, moje snacha, právě myje nádobí. „Jitko, prosím tě, neviděla jsi moje vajíčka? Byla tam dvě, schovaná vzadu.“

Zastaví se, utře si ruce do utěrky a otočí se na mě s pohledem, který už znám. „Mami, to jsou jenom vajíčka. Potřebovala jsem je na palačinky pro Honzu. Copak je to taková tragédie?“

Zamrazí mě. „Já jsem si je schovala na bábovku. Vždyť jsem ti říkala, že dneska budu péct.“

„No jo, ale Honza měl hlad a v lednici skoro nic nebylo. A upřímně, přijde mi trochu lakomé schovávat si jídlo v lednici před ostatními.“

Cítím, jak se mi rozbušilo srdce. „Jitko, já nejsem lakomá. Jen jsem chtěla upéct něco pro děti. To je snad normální.“

„Hele, já už toho mám dost. Pořád jen slyším, co kdo komu snědl nebo nesnědl. Asi si pořídím vlastní lednici a budu si tam dávat svoje věci. Aspoň bude klid.“

Zůstanu stát uprostřed kuchyně jako opařená. V hlavě mi hučí. Lednice? Vlastní lednice? Vždyť jsme jedna rodina! Ale v tu chvíli už Jitka odchází do svého pokoje a práskne za sebou dveřmi.

Sednu si ke stolu a dívám se na prázdné místo v lednici. Najednou mi přijde líto nejen těch dvou vajec, ale i toho, jak jsme se s Jitkou vzdálily. Když se před pěti lety nastěhovali s Honzou zpátky ke mně, byla jsem šťastná. Dům byl zase plný smíchu a dětského křiku. Ale poslední dobou je to spíš o tichu a dusnu.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla mladá a bydlela s mojí tchyní paní Vránovou. Taky jsme si lezly na nervy kvůli maličkostem – ona mi vyčítala každou kapku mléka, já jí zase její věčné poznámky o tom, jak špatně žehlím košile. Ale nikdy by mě nenapadlo koupit si vlastní lednici!

Večer přijde Honza domů z práce. Slyším, jak se s Jitkou hádají v ložnici. Snažím se nevnímat jejich zvýšené hlasy, ale stejně mi útržky rozhovoru ulpívají v uších: „Tvoje máma je fakt nemožná… Pořád něco řeší… Já už to takhle nechci…“

Později přijde Honza za mnou do kuchyně. „Mami, prosím tě, nemohla bys být k Jitce trochu mírnější? Má toho teď hodně v práci a doma je pořád dusno.“

Podívám se na něj a cítím slzy v očích. „Já se snažím, Honzo. Ale když mi někdo vezme věci bez zeptání… To přece není fér.“

Honza si povzdechne a obejme mě kolem ramen. „Já vím. Ale musíme spolu nějak vyjít.“

Další dny jsou napjaté. Jitka si opravdu objedná malou lednici do svého pokoje. Když ji přivezou, pomáhá jí ji Honza zapojit a já jen tiše sleduji z chodby. Připadám si jako vetřelec ve vlastním domě.

Začínáme žít vedle sebe jako spolubydlící – každý má svůj kout v lednici, svoje máslo, svoje mléko, svoje vajíčka. Děti se ptají, proč nemůžou jíst jogurty z Jitčiny lednice nebo proč babička nepeče bábovku tak často jako dřív.

Jednoho večera slyším Jitku plakat za dveřmi jejího pokoje. Chci zaklepat a obejmout ji jako dceru, ale něco mě zastaví. Možná hrdost, možná strach z další hádky.

Začínám přemýšlet: Kde jsme udělaly chybu? Je opravdu možné žít pod jednou střechou a přitom být každý sám? Nebo jsme jen zapomněly mluvit o tom, co nás trápí?

Dnes ráno jsem šla koupit nová vajíčka – tentokrát rovnou dvě plato. Možná je čas upéct bábovku pro všechny a zkusit začít znovu.

Možná bych se měla zeptat: Je lepší mít doma klid a oddělené lednice, nebo raději trochu chaosu a společný stůl? Co byste udělali vy?