Vyrůstat v malém městě ve Virginii, pojem kmotři vždy zaujímal zvláštní místo v mém srdci. Nešlo jen o ceremoniální tituly udělené při křtech; byli to mentoři, druzí rodiče a duchovní průvodci. Proto, když mě mé dětské kamarádka, Alena, požádala, abych byla kmotrou její novorozené dceři, Anežce, byla jsem hluboce poctěna, ale také jsem si uvědomila vážnost této odpovědnosti

Alena a já jsme se během let vzdálily, každá jsme kráčely svou vlastní cestou, ale znovu jsme se spojily, když se Alena během těhotenství vrátila do našeho rodného města. Naše přátelství znovu ožilo a když se narodila Anežka, bylo přirozené být součástí jejich životů významným způsobem. Avšak rozhovor o křtu nabral směr, který jsem nečekala.

Týden před obřadem mě Alena pozvala na kávu. Odpoledne bylo příjemné, dokud nezačala mluvit o dárku k křtu. „Kláro, vím, že budeš Anežčinou kmotrou a jsme z toho moc rádi. Mysleli jsme si, že by bylo skvělé, kdybys Anežce jako kmotra darovala spořicí dluhopis v hodnotě 100 000 Kč na zahájení jejího studijního fondu,“ řekla Alena, její tón byl neformální, ale očekávavý.

Byla jsem zaskočena. Moje finanční situace nebyla pro Alenu tajemstvím; pracovala jsem na volné noze a časy byly těsné. „Aleno, jsem opravdu poctěna, že mohu být Anežčinou kmotrou a myslela jsem na upřímný, osobní dárek. Ale nejsem v situaci, abych mohla darovat tak drahý dárek,“ vysvětlila jsem, doufaje, že to pochopí.

Atmosféra se znatelně změnila. Alenin úsměv se ztratil a její oči se mírně ztvrdly. „Oh, myslela jsem, že jako kmotra bys chtěla významně přispět do Anežčiny budoucnosti. To je docela běžné, víš,“ naléhala.

Cítila jsem se zatlačená do kouta a zároveň zarmoucená, znovu jsem zdůraznila svůj postoj, vysvětlujíc, že moje role jako kmotra je více o emocionální a duchovní podpoře, ne o finanční. Alenina nálada ochladla a zbytek našeho setkání byl napjatý.

Dva dny na to jsem dostala od Aleny sms. Byla stručná, informovala mě, že její bratranec Gregor bude zastávat roli Anežčina kmotra a že se rozhodli jít s někým, kdo „může splnit všechny aspekty role.“ Byla jsem zdrcena, nejen ztrátou cti, ale i uvědoměním si, že se Aleniny hodnoty tak drasticky změnily.

Den křtu přišel a já tam nebyla. Od společných přátel jsem se dozvěděla, že Gregor skutečně daroval to, co bylo požadováno, a obřad byl okázalý, spíše ukázka bohatství než intimní duchovní setkání, jaké jsem si představovala.

Měsíce uběhly od té doby a vzdálenost mezi Alenou a mnou se prohloubila. Občas vidím na sociálních sítích fotky Anežky, její jasné oči mi připomínají vazbu, kterou jsem si myslela, že vytvoříme. Je to bolestivé připomenutí přátelství ztraceného kvůli rozdílným hodnotám a komercializaci role, která měla být svatá.

Nakonec jsem se naučila, že někdy stát si za svými principy stojí vztahy, o kterých jste si mysleli, že jsou postavené na porozumění a respektu. Je to tvrdá lekce, ale možná jedna nezbytná pro můj vlastní duchovní růst.