Můj syn Tomáš přišel domů a řekl mi, že ještě nepodal žádost o rozvod, ale brzy to udělá
„Mami, musím ti něco říct.“ Tomáš stál ve dveřích kuchyně, ramena svěšená, oči zarudlé. V ruce žmoulal klíče od auta, jako by se každou chvíli chtěl otočit a utéct zpátky do tmy. Zadržela jsem dech. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně mě ta chvíle zaskočila.
„Ještě jsem nepodal žádost o rozvod. Ale brzy to udělám.“
Ta věta se mi zaryla do srdce jako nůž. Všechno ticho v bytě najednou křičelo. Vzpomněla jsem si na den, kdy mi Tomáš poprvé přivedl Noru domů. Byla tichá, trochu nejistá, držela za ruku malého Davida – jejího syna z předchozího vztahu. Tehdy jsem měla pocit, že mi někdo krade syna. Že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.
„A co David?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Tomáš se na mě podíval s bolestí v očích.
„Mami, já vím, že jsi nikdy nebyla nadšená z toho, že má Nora dítě z minulosti. Ale já Davida miluju. Je pro mě jako vlastní.“
Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si všechny ty chvíle, kdy jsme byli spolu. Jak jsem se snažila být k Davidovi milá, ale nikdy jsem ho nepřijala úplně. Jak jsem Noru soudila za její minulost, za to, že nebyla dost dobrá pro mého syna. A teď tu sedím a slyším, jak se všechno rozpadá.
„Proč? Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.
Tomáš si sedl naproti mně a dlouho mlčel. „Nora… poslední měsíce je pořád pryč. Práce, kamarádky, někdy přijde domů až nad ránem. Snažil jsem se jí věřit, ale začala mi lhát. A pak jsem zjistil, že má někoho jiného.“
Zamrazilo mě. „Jsi si jistý?“
Přikývl. „Viděl jsem je spolu. Nechtěla to přiznat, ale bylo to jasné.“
V tu chvíli se mi hlavou honily výčitky i vztek. Na Noru, na sebe, na celý svět. Vždyť jsem ji nakonec přijala! Naučila jsem se mít ráda i Davida! A teď tohle?
„A co budeš dělat?“
Tomáš si povzdechl. „Nevím. Nechci přijít o Davida. Ale nemůžu žít s někým, kdo mě podvádí.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Norou seděly u kávy a ona mi vyprávěla o svém dětství v Ostravě, o tom, jak ji opustil Davidův otec a jak těžké bylo začít znovu. Tehdy jsem jí nevěřila ani slovo. Myslela jsem si, že hledá jen někoho, kdo ji zabezpečí.
Ale pak jsem viděla, jak se stará o Tomáše i o Davida. Jak spolu chodí na hřiště, jak pečou perníčky na Vánoce. Začala jsem ji mít ráda – možná ne jako dceru, ale jako člověka.
A teď je všechno pryč.
„Mami… myslíš, že jsem udělal chybu? Že jsem si ji vzal?“
Nevěděla jsem, co říct. Vždycky jsem chtěla pro Tomáše to nejlepší. Ale co když moje představy o štěstí byly jiné než jeho? Co když jsem byla příliš tvrdá?
„Tohle není tvoje vina,“ řekla jsem nakonec. „Láska někdy prostě nestačí.“
Tomáš sklopil hlavu a v očích se mu leskly slzy. „Bojím se, že už nikdy nebudu šťastný.“
Vstala jsem a objala ho. Poprvé po letech jsme stáli v kuchyni jako matka a syn – ne jako soudce a obžalovaný.
„To zvládneš,“ zašeptala jsem mu do vlasů.
Dny plynuly a já sledovala, jak se Tomáš snaží najít nový smysl života. Nora se odstěhovala k nové známosti a David zůstával napůl u ní a napůl u nás. Najednou byl náš byt plný ticha a prázdných míst.
Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem a ve dveřích stála Nora s Davidem.
„Můžeme na chvíli dovnitř?“ zeptala se tiše.
Přikývla jsem a pustila je dál.
Nora seděla u stolu a nervózně si hrála s hrníčkem čaje.
„Chtěla bych ti poděkovat,“ začala po chvíli. „Vím, že jsi mě nikdy úplně nepřijala. Ale snažila ses kvůli Tomášovi i Davidovi.“
Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem v sobě směs lítosti i úlevy.
„Mrzí mě to,“ pokračovala Nora. „Vím, že jsem Tomášovi ublížila. Ale byla jsem nešťastná už dlouho. Chtěla jsem začít znovu.“
Podívala se na mě s očima plnýma slz.
„David tě má rád,“ řekla tiše. „A já bych byla ráda, kdyby mohl zůstat v kontaktu i s tebou.“
V tu chvíli mi došlo, že rodina není jen o krvi nebo o dokonalých vztazích. Je to o tom přijmout chyby druhých i vlastní slabosti.
Když odešli, seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela nad tím vším.
Udělala jsem chybu? Měla jsem být otevřenější? Nebo je prostě některým vztahům souzeno skončit? Co byste udělali vy na mém místě?