Když se modlitba stane poslední nadějí: Příběh babičky, která bojovala o svou rodinu

„Mami, já už to nezvládám…“ ozvalo se z telefonu a hlas mé dcery Jitky se třásl tak, že jsem ji málem nepoznala. Bylo úterý večer, seděla jsem u stolu s hrnkem čaje a četla noviny, když mi tenhle hovor převrátil svět naruby. „Honza zase přišel domů opilý. Děti se bojí, já už nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Moje vnoučata – malý Tomášek a Anička – byli vždycky moje sluníčka. A teď? Teď seděli někde v dětském pokoji, schoulení pod peřinou, zatímco jejich otec křičel na jejich mámu. „Jitko, hned přijedu,“ řekla jsem rozhodně a ani jsem si nevšimla, že mi z očí tečou slzy.

Cesta tramvají na Jižní Město byla nekonečná. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když se Honza rozzuří? Co když ublíží dětem? Co když…? Modlila jsem se potichu: „Bože, dej mi sílu. Dej sílu Jitce. Ochraňuj děti.“

Když jsem dorazila do paneláku, slyšela jsem už na chodbě dusot a tlumené hádky. Zazvonila jsem. Dveře otevřela Jitka – uplakaná, bledá. „Mami…“ zašeptala a vrhla se mi do náruče. V obýváku seděl Honza, hlavu v dlaních, kolem něj prázdné lahve od piva. Děti nebyly nikde vidět.

„Kde jsou Tomášek s Aničkou?“ zeptala jsem se tiše.

„Zamkli se v pokoji,“ odpověděla Jitka.

Šla jsem za nimi. Zaklepala jsem na dveře: „To jsem já, babička.“ Otevřely mi dvě vystrašené tvářičky. Objala jsem je a cítila, jak se mi do očí derou další slzy. „Nebojte se, všechno bude dobré,“ šeptala jsem jim do vlasů, i když jsem sama nevěřila vlastním slovům.

Ten večer byl nekonečný. Honza křičel, pak plakal, pak usnul na gauči. Jitka seděla v kuchyni a třásla se. Děti usnuly až nad ránem v mé náruči. Já seděla u stolu a modlila se. Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící – do kostela jsem chodila jen na Vánoce a Velikonoce – ale teď jsem prosila Boha o zázrak.

Ráno bylo ticho. Honza odešel do práce, Jitka jen mlčky uklízela střepy z rozbité sklenice. „Musíš něco udělat,“ řekla jsem jí tiše. „Kvůli dětem.“

„Já vím,“ šeptla Jitka. „Ale bojím se.“

Bylo to jako začarovaný kruh – strach, stud, bezmoc. Věděla jsem, že musím být silná za všechny. Začala jsem každý den ráno i večer modlitbou. Prosila jsem za Jitku, za děti i za Honzu – aby našel cestu ven z toho pekla.

Jednoho dne přišla Anička ze školy s modřinou na ruce. „Spadla jsem na tělocviku,“ tvrdila, ale já viděla v jejích očích strach. Ten večer jsem si klekla vedle postele a modlila se nahlas: „Bože, pomoz nám! Dej nám sílu to změnit!“

Začala jsem hledat pomoc – volala jsem na linku bezpečí, hledala kontakty na psychologa i na anonymní alkoholiky. Přesvědčila jsem Jitku, aby šla na úřad a požádala o pomoc. Bylo to těžké – bála se ostudy, bála se Honzy.

Jednou večer přišel Honza domů střízlivý. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. Pak řekl: „Vím, že mám problém.“ Bylo to poprvé, co to přiznal nahlas. V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu – jako by mi někdo sundal kámen ze srdce.

Začali jsme chodit na rodinné terapie. Nebylo to jednoduché – někdy jsme plakali všichni najednou, někdy jsme se hádali tak, že nás slyšeli sousedi o patro výš. Ale pomalu se věci začaly měnit.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Babičko, myslíš, že bude táta zase hodný?“ Podívala jsem se jí do očí a řekla: „Já věřím, že ano. Ale musíme mu všichni pomoci.“

Uběhlo několik měsíců. Honza chodil na terapie, Jitka začala znovu pracovat na poloviční úvazek a děti byly zase veselejší. Každý večer jsme se společně modlili – někdy potichu, někdy nahlas.

Jednoho dne mi Tomášek řekl: „Babičko, já už se doma nebojím.“ V tu chvíli jsem věděla, že všechna ta bolest a strach měly smysl.

Dnes už vím, že víra není jen o chození do kostela nebo o slovech v modlitbě. Je to síla, která nás drží nad vodou ve chvílích, kdy už nemáme sílu jít dál sami.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás prožívá podobné peklo? Kolik babiček tiše pláče za dveřmi dětského pokoje? A kolik z nich najde odvahu požádat o pomoc?

Možná právě vaše slova povzbudí někoho dalšího… Co byste udělali vy na mém místě? Máte zkušenost s tím, že víra nebo modlitba pomohly vaší rodině překonat těžké chvíle?