Tři svatby, jeden den: Když rodina praská ve švech

„Kláro, ty vážně chceš, abychom měli svatbu všichni tři najednou? To je šílenství!“ křičela na mě sestra Petra přes kuchyňský stůl, zatímco máma už potřetí přelívala kávu do nového hrnku. Bratr Michal seděl v rohu a mlčel, jak to dělával vždycky, když šlo do tuhého. Bylo to v únoru, venku padal těžký sníh a v našem panelákovém bytě v Brně bylo dusno jako nikdy.

Nápad uspořádat společnou svatbu vznikl vlastně z nouze. Všichni tři jsme se zasnoubili během jednoho roku – já s Honzou, Petra s Martinem a Michal s Terezou. Naši rodiče byli nadšení, ale když zjistili, kolik by stálo tři svatby po sobě, máma začala počítat každou korunu a táta jen tiše přikyvoval. „Co kdybychom to udělali najednou?“ navrhla jsem jednou večer, když jsme seděli u bramboračky. Myslela jsem to napůl jako vtip. Ale máma se toho chytla.

Začalo to nevinně – plánování společného obřadu v kostele sv. Jakuba, kde se brali i naši rodiče. Jenže čím víc se blížil den D, tím víc jsme si lezli na nervy. Petra chtěla mít všechno v růžové, já jsem snila o jednoduché bílé svatbě a Michalovi bylo všechno jedno, hlavně když bude pivo a řízky. Každý detail byl předmětem hádky: jaké budou dorty, kdo půjde první k oltáři, jak rozdělit hosty. Máma se snažila všechno uhladit, ale bylo vidět, že je na pokraji sil.

Jednoho večera jsem zaslechla rodiče hádat se v ložnici. „Tohle je blbost! Vždyť se ti tři pohádají na život a na smrt,“ šeptal táta. Máma jen vzlykala: „Ale aspoň budeme všichni spolu…“

Přišel den svatby. V kulturním domě na okraji Brna se tísnilo přes 300 hostů – rodina, známí, kolegové z práce i sousedé z paneláku. Každý kout byl vyzdoben jinak: růžové balonky pro Petru, bílé květiny pro mě a pivní sudy pro Michala. Lidé se smáli, tancovali a pili. Ale pod povrchem bublalo napětí.

Když přišel čas na první tanec, začala Petra hystericky brečet: „Já nechci tančit s tebou před všema! To je moje chvíle!“ Michal se mezitím pohádal s Terezou kvůli tomu, že jeho kamarádi už stihli rozbít dva stoly. Já jsem stála uprostřed sálu a měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Kláro, pojď sem,“ zavolala mě máma stranou. „Já už nemůžu…“ rozplakala se. Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme opravdu rodina – ne proto, že máme společnou svatbu, ale protože spolu sdílíme bolest i radost.

Večer skončil hádkou mezi Petrou a Martinem – prý jí zkazil den tím, že pozval svou bývalou přítelkyni. Michal zmizel s partou kamarádů do hospody a já seděla venku na schodech s Honzou. „Myslíš, že jsme udělali chybu?“ zeptal se mě tiše.

Nevěděla jsem co říct. Celý život jsem toužila po tom, aby naše rodina držela pohromadě. Ale teď jsem si nebyla jistá, jestli jsme si tímhle společným dnem neublížili víc než pomohli.

Dnes je to už rok od té svatby. S Petrou se vídáme málo – pořád mi vyčítá, že jsem jí ukradla její den. Michal se odstěhoval do Prahy a s Terezou čekají dítě. Máma s tátou jsou rádi, že mají klid.

Občas si říkám: Stálo to za to? Nebylo by lepší mít každý svůj vlastní den? Nebo jsme aspoň na chvíli byli opravdu rodina? Co si o tom myslíte vy?