Nevěsta, která ztratila víc než jen družičku

„Lucie, promiň, ale prostě to takhle nejde. Nechci, aby na fotkách byla družička, která… no, víš.“ Zírala jsem na zprávu od své sestry Terezy a v hlavě mi hučelo. Včera jsme spolu plánovaly rozlučku se svobodou, smály se nad starými fotkami a dneska mě vyměnila. Kvůli mé váze. Kvůli tomu, že jsem za poslední rok přibrala deset kilo, když jsem se snažila zvládnout rozvod a práci na směny v nemocnici.

„To myslíš vážně?“ napsala jsem jí zpátky, ruce se mi třásly. „Jsem tvoje sestra. Družička má být někdo, kdo tě zná celý život.“

Odpověď přišla hned: „Právě proto je to těžké. Ale chci, aby všechno bylo dokonalé. A ty… prostě bys kazila fotky. Promiň.“

Seděla jsem na posteli v našem malém bytě na Žižkově a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsme s Terkou držely při sobě. Když nám bylo deset a naši se hádali kvůli penězům, držely jsme se za ruce pod stolem. Když mě poprvé podvedl kluk, byla to ona, kdo mi koupil zmrzlinu a řekla: „Jsi krásná, Lucko.“

A teď? Teď jsem byla jen číslo na váze. Překážka na cestě k dokonalé svatbě.

„Mami, víš o tom?“ zeptala jsem se večer u večeře. Máma položila vidličku a vyhýbala se mému pohledu.

„Terezka je teď nervózní… Chce mít všechno perfektní. Víš, jaká je.“

„Takže s tím souhlasíš?“

„Neříkám, že souhlasím. Ale je to její den.“

Zvedla jsem se od stolu a zabouchla za sebou dveře. V koupelně jsem se dívala do zrcadla a snažila se najít tu Lucku, kterou jsem bývala. Tu, která věřila, že rodina je víc než dokonalé fotky.

Dny plynuly a já sledovala na Instagramu přípravy na svatbu. Novou družičkou byla Katka – Terezina kolegyně z práce, která má postavu modelky a vždycky mě zdravila s úsměvem „Ahoj Lucinko!“. Všichni lajkovali fotky šatů, dortů a rozlučky, na kterou jsem nebyla pozvaná.

Jednoho večera mi napsala babička: „Lucko, přijď ke mně na koláče. Povíme si.“

Seděla jsem u ní v kuchyni a brečela do utěrky. „Babi, proč je pro všechny důležitější, jak vypadám? Proč už nejsem dost dobrá?“

Babička mě pohladila po vlasech: „Láska není o kilech. Ale někdy lidi zapomenou, co je důležité. Tvoje sestra to jednou pochopí.“

Ale já chtěla, aby to pochopila teď.

Týden před svatbou mi Tereza zavolala. „Lucko… Nezlob se. Já jen… mám strach, že si mě budou lidi pamatovat jako tu nevěstu s tlustou družičkou.“

„A já mám strach, že už pro tebe nejsem sestra,“ odpověděla jsem jí tiše.

Nastalo ticho.

„Přijdeš aspoň na obřad?“ zeptala se nakonec.

„Nevím,“ řekla jsem upřímně.

Celý týden jsem přemýšlela. Máma mi volala každý den: „Lucko, prosím tě, nebuď uražená. Terezka tě má ráda.“ Táta mlčel – jako vždycky.

V den svatby jsem seděla doma v pyžamu a dívala se z okna na šedé nebe nad Prahou. Telefon vibroval – zprávy od rodiny i přátel. Nakonec jsem si oblékla jednoduché šaty a šla do kostela na Vinohradech.

Stála jsem vzadu a sledovala Terezu v bílých šatech s Katkou po boku. Všichni tleskali a fotili. Nikdo si nevšiml mě.

Po obřadu mě Tereza zahlédla. Přiběhla ke mně s očima plnýma slz.

„Lucko… promiň mi to všechno. Já… byla jsem pitomá. Chtěla jsem být dokonalá a místo toho jsem ztratila tebe.“

Objala mě a já cítila její slzy na rameni.

„Nejde o fotky,“ řekla jsem jí do ucha. „Jde o to, kdo tu pro tebe je, když zhasnou světla.“

Doma jsem dlouho seděla u okna a přemýšlela: Proč jsme ochotni obětovat vztahy kvůli tomu, co si myslí ostatní? A kdy konečně začneme být dost dobří sami pro sebe?