Kytice růží a vůně zrady: Den, kdy květiny zničily mé manželství

„Tohle je pro tebe, Lenko.“ Tomáš mi podává kytici rudých růží, zabalenou v blyštivém celofánu, a já cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Je desátého června, přesně deset let od naší svatby. Měla bych být dojatá, šťastná, možná i vděčná. Ale místo toho mě zaplavuje vlna úzkosti a vzteku. Růže. Zase růže. Vždycky růže. Nikdy se nezeptal, jaké květiny mám vlastně ráda. Nikdy si nevšiml, že růže mi připomínají pohřeb mé babičky.

„Děkuju,“ řeknu tiše a položím kytici na stůl vedle nedojedené snídaně. Tomáš si sedne naproti mně a nervózně si pohrává s hrnkem kávy. „Myslel jsem, že bychom dnes mohli zajít na večeři. Do té nové italské restaurace na náměstí.“

„Myslel jsi…“ zopakuji po něm a cítím, jak mi v očích pálí slzy. „A co děti? Kdo je pohlídá? Máš vůbec představu, kolik práce mám dneska v práci?“

Tomáš se zamračí. „Lenko, vždyť je to naše výročí. Nemůžeš si jednou udělat čas?“

„A ty sis někdy udělal čas na mě?“ vyletí ze mě dřív, než to stihnu zastavit. V kuchyni zavládne ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsem čekala, že se něco změní. Že Tomáš pochopí, že potřebuju víc než jen rutinní gesta a prázdné sliby. Že si všimne, jak moc jsem unavená z každodenního kolotoče práce, dětí a domácnosti. Ale on vždycky přišel domů pozdě, unavený z práce v bance, a já už neměla sílu mu něco vyčítat.

„Lenko, co se děje?“ zeptá se opatrně Tomáš.

„Nic,“ zalžu automaticky. Ale vím, že dnes už to nejde dál skrývat.

„Vždyť vidím, že něco není v pořádku,“ naléhá.

Podívám se na něj – na muže, kterého jsem kdysi milovala tak silně, až mě to bolelo. Teď mezi námi stojí hromada nevyřčených slov a zklamání.

„Víš vůbec, proč mi dáváš růže?“ zeptám se tiše.

Tomáš nechápavě pokrčí rameny. „Protože jsou krásné? Protože je dávají všichni?“

„Nikdy ses mě nezeptal, co mám ráda,“ řeknu zlomeně. „Nikdy ses nezajímal o to, co cítím. Jenom děláš to, co se od tebe čeká.“

Tomáš se nadechne k odpovědi, ale já pokračuju: „Víš, kolikrát jsem ti chtěla říct, že růže nesnáším? Že mi připomínají smrt? Ale nikdy jsi neposlouchal.“

V jeho očích vidím šok i bolest. „To jsem nevěděl…“

„Přesně tak,“ přeruším ho. „Nevíš toho o mně spoustu. A já už nemám sílu ti to pořád vysvětlovat.“

Děti mezitím přiběhnou do kuchyně a atmosféra se na chvíli rozptýlí. Ale napětí visí ve vzduchu jako bouřkový mrak.

Celý den chodím jako tělo bez duše. V práci dělám chyby, šéfová na mě křičí kvůli špatně vyplněné tabulce. Kamarádka Jana mi píše zprávu: „Jak slavíte výročí?“ Odpovím jen smajlíkem a srdíčkem – pravdu by stejně nepochopila.

Večer sedíme s Tomášem v obýváku u televize. On sleduje zprávy na ČT24, já předstírám zájem o knihu. Najednou vypne televizi a otočí se ke mně.

„Lenko… nechci, abychom takhle pokračovali.“

Podívám se na něj – poprvé po dlouhé době opravdu pozorně. Vidím v jeho tváři vrásky starostí, šediny ve vlasech. Najednou mi dojde, že i on je unavený. Že i on možná cítí prázdnotu.

„Já taky ne,“ přiznávám tiše.

„Co s tím uděláme?“ ptá se zoufale.

Chvíli mlčím. „Nevím… Možná bychom si měli dát pauzu.“

Tomáš zbledne. „To myslíš vážně?“

Přikývnu. „Už dlouho mám pocit, že žijeme vedle sebe jako spolubydlící. Ne jako manželé.“

Následuje dlouhá noc plná slz a vyčítavých slov. Vytahujeme na světlo všechny staré křivdy – jeho pozdní návraty z práce, moje výčitky kvůli dětem a domácnosti, jeho mlčení při hádkách, moje uzavřenost.

Ráno je ticho ještě tíživější než obvykle. Tomáš odchází do práce bez rozloučení. Děti mlčky snídají cereálie.

Sedím u stolu a dívám se na zvadlou kytici růží. Uvědomuju si, že jeden jediný dárek dokázal roztrhnout závoj iluzí a ukázat pravdu: náš vztah už dávno není tím, čím býval.

Začínám přemýšlet o rozvodu – o tom slově, které jsem si nikdy nepřipouštěla. Co bude s dětmi? Co řeknu rodičům? Jak zvládnu být sama?

Večer mi Tomáš volá z práce: „Lenko… promiň za všechno.“

„I já promiň,“ odpovím tiše.

Vím ale, že omluvy už nestačí.

Když usínám sama v ložnici, hlavou mi běží jediná otázka: Jak je možné, že jeden obyčejný pugét růží dokáže zničit celý život? Nebo to byl jen poslední kapka v moři nevyřčených bolestí?