Čtyři stěny a sny v troskách: Můj boj za skutečný domov

„Terezo, už zase jsi zapomněla koupit mléko?“ Petrův hlas se rozléhá malým bytem jako siréna. Matěj sedí na zemi uprostřed obýváku a skládá kostky, ale při každém zvýšeném tónu sebou trhne. V tu chvíli mě bodne u srdce – ne kvůli mléku, ale kvůli tomu, jak moc jsme se změnili. Dřív jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny, teď je mezi námi jen napětí a ticho.

„Promiň, dneska jsem nestihla nic. V práci byl blázinec a pak jsem běžela pro Matěje do školky. Zapomněla jsem,“ odpovím tiše a snažím se nevypadat zlomeně. Petr jen mávne rukou a zabouchne se v ložnici. Zůstávám stát v kuchyni, opřená o lednici, a cítím, jak mi po tváři stéká slza. Nechci, aby mě Matěj viděl plakat.

Bydlíme v paneláku na Jižním Městě. Dva plus jedna, šedé zdi, starý výtah, sousedi, kteří se nikdy neusmějí. Každý den stejný – ráno rychle vstát, připravit snídani, obléct Matěje, do práce, do školky, zpátky domů, rychlá večeře, pohádka na dobrou noc. A mezi tím vším hádky o peníze, o únavu, o to, kdo je víc vyčerpaný.

Někdy si připadám jako duch. Jako bych tu byla jen proto, abych všechno držela pohromadě – domácnost, dítě, manželství. Ale kdo drží pohromadě mě? Když večer Petr usne u televize a Matěj spí ve své postýlce, sedím na balkoně a koukám na světla města. Sousedka z vedlejšího bytu kouří jednu cigaretu za druhou a já přemýšlím, jestli je šťastnější než já.

Jednou v noci jsem zaslechla Petra mluvit ze spaní. „Proč jsme takhle skončili?“ zašeptal. Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych nevzlykla nahlas. Vím, že i on je nešťastný. Oba jsme měli sny – chtěli jsme dům se zahradou někde za Prahou, chtěli jsme jezdit na výlety a smát se spolu. Ale místo toho počítáme každou korunu a hádáme se o to nejmenší.

Jednoho dne přišla Matějova učitelka ze školky s tím, že je poslední dobou smutný a uzavřený. „Není všechno v pořádku doma?“ zeptala se opatrně. Chtěla jsem jí říct pravdu – že doma není nic v pořádku. Ale jen jsem se usmála a řekla: „To víte, je to období.“

Petr začal trávit víc času v práci. Prý má hodně zakázek, ale já cítím, že utíká před námi. Když přijde domů pozdě večer, někdy cítím alkohol. „Musel jsem s klukama na jedno,“ vysvětluje bez zájmu. Já mezitím sklízím ze stolu nedojedenou večeři a přemýšlím, jestli tohle je ten život, který jsem si představovala.

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Petře, proč už spolu nemluvíme? Proč je mezi námi jen ticho?“ vyhrkla jsem.

Zvedl oči od telefonu a chvíli mlčel. „Protože už nevím co říct. Všechno je pořád stejné. Práce, peníze, starosti… Už ani nevím, kdy jsme byli naposledy šťastní.“

Seděli jsme proti sobě u kuchyňského stolu a oba jsme plakali. Poprvé po dlouhé době jsme si přiznali pravdu – že jsme unavení, zklamaní a bojíme se budoucnosti.

Další dny byly těžké. Snažila jsem se být silná kvůli Matějovi. Chodili jsme spolu na hřiště mezi paneláky a já mu vyprávěla pohádky o tom, jak jednou budeme mít velkou zahradu a psa. On mi věřil – aspoň zatím.

Jednoho dne mi volala maminka: „Terezo, přijďte k nám na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“

Petr souhlasil a tak jsme s Matějem odjeli na venkov do mého rodného domu v Polabí. Tam jsem si uvědomila, jak moc mi chybí prostor – nejen ten fyzický, ale i ten v duši. Maminka mě objala: „Musíš myslet i na sebe.“

Po návratu do Prahy jsem začala hledat řešení. Zkusila jsem mluvit s Petrem o terapii pro páry. Nejdřív odmítal: „To není pro nás.“ Ale nakonec souhlasil – možná proto, že viděl mé odhodlání.

První návštěva byla těžká. Seděli jsme naproti paní psycholožce a oba jsme měli pocit hanby i úlevy zároveň. Postupně jsme začali mluvit o svých pocitech – o strachu z budoucnosti, o pocitu selhání i o tom, jak moc nám chybí blízkost.

Není to jednoduché. Pořád máme málo peněz a náš byt je pořád stejně malý. Ale začali jsme spolu znovu mluvit – někdy jen o maličkostech, jindy o velkých věcech.

Někdy večer sedíme s Petrem na balkoně a mlčíme spolu – ale už to není to ticho plné výčitek. Je to ticho dvou lidí, kteří se snaží najít cestu zpátky k sobě.

Možná nikdy nebudeme mít dům se zahradou ani dost peněz na dovolenou u moře. Ale možná můžeme najít domov i mezi čtyřmi stěnami paneláku – když budeme držet při sobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Stačí láska k tomu, abychom překonali všechny překážky? Nebo je někdy lepší vzdát se snu a najít štěstí tam, kde právě jsme?