Mezi dvěma rodinami: Volba Aničky a bolest macechy

„Mami, já už nevím, kde mám být doma…“ Aniččin hlas se mi zaryl do srdce jako ledová jehla. Stála ve dveřích našeho bytu na sídlišti v Modřanech, batoh povolený na jednom rameni, oči plné slz. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsem si kdy představovala o rodinném štěstí, je pryč.

Byla jsem Marta, druhá žena Tomáše. Když jsme se brali, věřila jsem, že láska překoná všechno – i to, že Tomáš má z prvního manželství dceru Aničku. Jenže realita byla jiná. Po narození našeho syna Filipa a dcery Klárky se náš byt naplnil nejen dětským smíchem, ale i napětím. Anička k nám chodila každý druhý víkend a střídavě na prázdniny. Snažila jsem se být jí oporou, ale často jsem měla pocit, že jsem pro ni jen vetřelec.

Ten den začal jako každý jiný. Tomáš odešel brzy ráno do práce, já připravovala snídani a děti se hádaly o poslední rohlík. Anička seděla u stolu, mlčky si hrála s rohem ubrousku. „Ani, chceš kakao?“ zeptala jsem se opatrně. Pokrčila rameny. „To je jedno.“

Po snídani jsem ji vzala stranou. „Děje se něco? Můžeš mi to říct.“

Chvíli mlčela. Pak vyhrkla: „Maminka říká, že už na mě nemáš čas, že máš svoje děti.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že její matka Jana mě nikdy nepřijala. Ale slyšet to od Aničky bylo jako rána pěstí. „To není pravda, Aničko,“ zašeptala jsem. „Mám tě ráda.“

„Ale ne tolik jako Filipa a Klárku!“ vykřikla a rozplakala se.

Objala jsem ji, ale ona se mi vytrhla a utekla do svého pokoje. Seděla jsem v kuchyni a cítila se bezmocná. V hlavě mi vířily výčitky: Dělám pro ni dost? Nejsem opravdu jen macecha?

Odpoledne přišla Jana pro Aničku. Ve dveřích stála vzpřímeně, rty pevně semknuté. „Aničko, pojď, jedeme.“

Anička váhala. Podívala se na mě, pak na Janu. „Já… já nevím…“

Jana se zamračila: „No tak! Nebudeme tu stát celý den.“

V tu chvíli se objevil Tomáš. „Co se děje?“

„Anička nechce jít,“ řekla Jana ledově.

Tomáš si klekl k Aničce: „Zlato, chceš zůstat tady?“

Anička zavrtěla hlavou: „Já chci být všude…“

Jana protočila oči: „To nejde! Musíš si vybrat!“

Všichni jsme ztuhli. Já i Tomáš jsme věděli, že tohle je chvíle pravdy.

Anička začala plakat: „Proč musím pořád volit? Proč nemůžu mít obě rodiny?“

Jana zvedla hlas: „Protože takhle to prostě je! Tady máš novou rodinu, u mě jsi doma!“

Tomáš ji zarazil: „Jano, nech ji být! Není to fér.“

Já jen seděla a cítila, jak mi srdce puká. Byla jsem ta druhá – ta, která nikdy nebude dost dobrá. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství v rozvedené rodině a na to, jak jsem si přála, aby se dospělí přestali hádat.

Večer jsme seděli s Tomášem v obýváku. Děti už spaly a Anička byla u mámy. „Marto,“ řekl tiše Tomáš, „myslíš, že jsme udělali chybu?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Jen vím, že Anička trpí kvůli nám všem.“

Další týdny byly plné napětí. Anička byla smutná, uzavřená do sebe. Jana mi posílala jedovaté SMS: „Možná bys měla přestat hrát na rodinu.“ Tomáš byl podrážděný a doma panovalo dusno.

Jednoho dne přišla Anička nečekaně domů dřív ze školy. Sedla si ke mně do kuchyně a tiše řekla: „Mami… můžu ti něco říct?“

Přikývla jsem.

„Já nechci nikoho ztratit… Ale mám pocit, že když jsem tady, zlobí se maminka. Když jsem u ní, chybíte mi vy.“

Vzala jsem ji za ruku: „Aničko, nemusíš si vybírat. Máš právo milovat všechny.“

Rozplakala se mi v náručí.

Ten večer jsme s Tomášem seděli dlouho do noci a přemýšleli, co dál. Nakonec jsme pozvali Janu na kávu. Bylo to napjaté setkání – Jana byla odměřená, ale když viděla Aničku mezi námi třemi, poprvé trochu povolila.

„Chci jen to nejlepší pro Aničku,“ řekla nakonec tiše.

„My taky,“ odpověděla jsem.

Nebylo to jednoduché – stále mezi námi viselo napětí a staré křivdy. Ale začali jsme spolu mluvit o Aničce otevřeněji. Dohodli jsme se na pravidlech návštěv a snažili jsme se jí dát pocit jistoty.

Dnes už je Anička dospívající slečna. Někdy mám pocit viny – jestli jsem jí opravdu dokázala být druhou mámou. Ale když mě obejme a řekne: „Děkuju, že jsi tu byla,“ věřím, že jsme to zvládly.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Mohla jsem udělat víc? Je možné být opravdu dobrou macechou v české rodině? Co byste udělali vy na mém místě?