Mezi čtyřmi stěnami: Když mě syn žádá, abych prodala svůj domov

„Mami, vždyť už jsi tady sama. Prodej ten byt a pojď bydlet k nám. Budeš mít klid, vnoučata na blízku, a my se o tebe postaráme.“

Petrův hlas zní naléhavě, skoro až neodbytně. Sedím naproti němu v kuchyni, kde jsem kdysi vařila jeho oblíbenou rajskou omáčku a kde jsme spolu smáli i plakali. Teď se mi třesou ruce, když držím hrnek s čajem. V hlavě mi víří myšlenky jako podzimní listí na chodníku před domem.

„Petře, já nevím… Je to přece můj domov. Tady jsem s tátou vychovala tebe i tvou sestru. Každý kout má svůj příběh,“ snažím se vysvětlit, ale on jen mávne rukou.

„Mami, vždyť ten byt je starý, pořád něco opravuješ. A co kdyby se ti něco stalo? Kdo ti pomůže? U nás budeš v bezpečí.“

Vím, že to myslí dobře. Ale v jeho očích vidím i něco jiného – možná únavu z věčných návštěv, možná touhu po penězích z prodeje bytu. Vždyť už několikrát naznačil, že by si s Lenkou rádi pořídili větší dům za Prahou.

Zůstávám sedět v tichu. Venku houká tramvaj a já si vzpomenu na všechny ty roky – jak jsme s manželem šetřili na tenhle byt, jak jsme malovali dětský pokojík, jak jsme po jeho smrti s Petrem seděli na gauči a drželi se za ruce. Ten byt je moje poslední jistota. Můj svět.

Petr se zvedne od stolu a začne přecházet po kuchyni. „Podívej, mami, Lenka už to taky říkala – budeš mít svůj pokoj, klid, nemusíš se o nic starat. A peníze z bytu ti dáme na účet, budeš je mít k dispozici.“

Jenže já vím, jak to chodí. Sousedka paní Novotná taky prodala byt a nastěhovala se k dceři. Ze začátku bylo všechno růžové – vnoučata ji milovala, dcera ji objímala. Ale pak přišly hádky o peníze, o prostor, o soukromí. Nakonec skončila v domově důchodců a její dcera si koupila nové auto.

„Petře, bojím se… Co když pak nebudu mít kam jít? Co když si nebudeme rozumět? Já už nejsem mladá, těžko si zvykám na nové věci.“

Petr si povzdechne. „Mami, proč mi nevěříš? Vždyť jsem tvůj syn.“

A právě to bolí nejvíc. Věřila jsem mu celý život – když chtěl studovat gympl místo učňáku, když si bral Lenku navzdory tomu, že ji moje sestra nemohla vystát, když si půjčoval peníze na podnikání. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě.

Ale teď mám pocit, že mě tlačí do kouta. Že moje potřeby už nejsou důležité.

Večer sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotky. Petr jako malý kluk s rozbitým kolenem. Já s manželem na chalupě v Orlických horách. Všechno je pryč – jen tenhle byt mi zůstal.

Druhý den přijde Lenka. Je milá, usměvavá, ale v očích jí vidím netrpělivost.

„Maruško, víte přece, že vás máme rádi. Ale Petr má pravdu – sama už to tady nezvládnete. A my bychom byli klidnější.“

„A co když budu chtít být někdy sama? Co když budu chtít pozvat kamarádky na kafe?“ ptám se tiše.

Lenka se usměje: „To přece můžete i u nás! Máme velkou terasu a zahradu.“

Ale já vím své. V cizím domě nikdy nebudu doma.

Začínám si všímat drobností – Petr mi volá častěji než dřív, ptá se na zdraví, na to, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Ale mezi řádky cítím tlak. Jednou dokonce zahlédnu v jeho mobilu zprávu: „Máma ještě váhá, ale snad ji přesvědčíme.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, co je správné. Mám právo myslet na sebe? Nebo bych měla ustoupit pro dobro rodiny?

Jednoho dne přijde Petr s návrhem: „Mami, pojďme to udělat takhle – prodáš byt a půlku peněz si necháš stranou jen pro sebe. Druhou půlku nám půjčíš na dům. Když budeš chtít odejít, vždycky můžeš.“

Ale já vím, že to není pravda. Jakmile jednou odejdu, už se nikdy nevrátím.

Začínám být podrážděná i na sousedy. Paní Dvořáková mi říká: „Maruško, nedejte se! Dneska je těžké najít místo, kde člověk patří.“

A já jí dávám za pravdu.

Jednoho večera přijde Petr s Lenkou a vnoučaty. Přinesou dort a slavíme moje narozeniny. Všichni jsou veselí, ale já mám pocit, že slavíme konec jedné éry.

Když všichni odejdou a já zůstanu sama v tichu bytu, rozpláču se.

Proč je tak těžké říct „ne“ vlastnímu dítěti? Proč mám pocit viny za to, že chci zůstat tam, kde jsem šťastná?

Možná bych měla být statečnější. Možná bych měla víc věřit sobě než ostatním.

Ale co když jednou opravdu zůstanu sama? Co když přijdu o všechno?

Řekněte mi – co byste udělali vy? Je správné myslet na sebe i na stáří? Nebo bych měla ustoupit pro klid rodiny?