Na padesáti pěti metrech: Tři generace pod jednou střechou

„Mami, zase jsi v koupelně? Potřebuju si umýt ruce!“ ozvalo se netrpělivě za dveřmi. Přitiskla jsem si dlaně na tvář a snažila se utišit vzlykání. Voda v trubkách šuměla, jako by chtěla přehlušit můj pláč. Věděla jsem, že za tenkou stěnou čeká můj syn Petr, jeho žena Jana a náš malý Kája. Všichni tři sdílíme těch padesát pět metrů čtverečních, které nám zbyly po mém manželovi. Když zemřel, Petr s rodinou se ke mně nastěhovali – prý abych nebyla sama. Ale někdy mám pocit, že jsme tu všichni uvěznění.

„Hned vyjdu,“ zašeptala jsem a rychle si opláchla obličej studenou vodou. Když jsem otevřela dveře, Petr už tam nebyl. Z kuchyně se ozývaly hlasy. Jana zrovna lamentovala: „V lednici zase není máslo! Jak mám udělat snídani pro Káju?“

„Mami, koupila jsi včera to máslo?“ zeptal se Petr. Jeho hlas byl unavený, jako by už předem čekal zápornou odpověď.

„Zapomněla jsem… Omlouvám se,“ odpověděla jsem tiše. Jana protočila oči a něco si zamumlala pod nos.

Kája mezitím běhal po bytě s autíčkem a smál se. Jeho smích byl jako slunce v našem stísněném prostoru, ale někdy mi připadal až příliš hlasitý. Všechno je tu slyšet – každý povzdech, každé slovo, každý spor.

Byt je starý, panelákový, s okny do rušné ulice. Když jsme tu byli s manželem sami, zdál se mi prostorný. Teď je tu ale všechno těsné – skříně přetékají oblečením, v předsíni stojí troje boty na každého a v obýváku máme rozkládací gauč místo postele. Každý večer skládáme a rozkládáme náš život jako puzzle.

Petr pracuje na směny v továrně na okraji Prahy. Jana je na mateřské a často si stěžuje, že nemá chvíli klidu. Já jsem v důchodu a snažím se být užitečná – vařím, uklízím, hlídám Káju. Ale někdy mám pocit, že jsem spíš na obtíž.

Jednou večer, když Kája konečně usnul a Jana s Petrem seděli u televize, jsem si sedla k oknu a dívala se ven na světla města. Slyšela jsem jejich tichý rozhovor:

„Petře, takhle to dál nejde. V téhle krabici se udusíme. Kája potřebuje svůj pokoj,“ šeptala Jana.

„Já vím… Ale kde máme vzít peníze na větší byt? Máma nemůže být sama…“

„Ale já už to nezvládám! Pořád jen vaříme, uklízíme, hádáme se kvůli hloupostem…“

Zavřela jsem oči a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Nechtěla jsem být důvodem jejich hádek. Ale kam bych šla? Dům v našem městě už dávno prodali, když jsme potřebovali zaplatit dluhy po manželově nemoci.

Ráno jsem vstala dřív než ostatní a připravila snídani – vajíčka na cibulce, jak to má Petr rád. Když přišel do kuchyně, usmál se na mě: „Díky, mami.“ Ten úsměv mi dal sílu na celý den.

Ale Jana byla pořád podrážděná. „Kdy už konečně půjdeme na ten úřad kvůli žádosti o obecní byt?“ ptala se Petra.

„Zkusím tam zavolat dneska po práci,“ odpověděl Petr unaveně.

Celý den jsem přemýšlela o tom, jak bych jim mohla pomoct. Možná bych mohla najít nějakou brigádu? Ale kdo by zaměstnal šedesátiletou ženu s bolavými zády?

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná pro trochu cukru. „Jak to zvládáte?“ zeptala se soucitně.

„Těžko,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Někdy mám pocit, že se tu všichni dusíme.“

„Nebojte,“ řekla paní Novotná. „Moje dcera taky žije s tchyní v jednom bytě. Je to těžké pro všechny.“

Večer jsme seděli všichni u stolu a jedli večeři v tichu. Kája si hrál s kouskem chleba a Petr zamyšleně koukal do talíře.

Najednou Jana vybuchla: „Tohle není život! Chci domov, kde budu mít klid! Pro Káju… pro nás všechny!“

Petr ji objal a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Chtěla jsem jim říct, že odejdu, že jim uvolním místo… Ale kde bych byla já? A co by bylo s Petrem? Vždycky byl citlivý chlapec.

V noci jsem nemohla spát. Šla jsem do koupelny a posadila se na okraj vany. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsme kdysi byli šťastní ve dvou s manželem, jak jsme plánovali budoucnost pro Petra… A teď? Tři generace v jednom malém bytě, každý s jinými sny a potřebami.

Ráno jsem našla na stole lístek od Petra: „Mami, děkuju za všechno. Zkusíme najít řešení společně.“

Možná je to právě ta rodina – i když je to těžké – co nás drží pohromadě. Ale někdy si říkám: Je správné obětovat vlastní štěstí pro štěstí druhých? Nebo bychom měli každý hledat svůj vlastní prostor pod sluncem?