„Moje dítě říká, že jsem toxická. Jenže já ji prostě miluju.“

„Mami, už toho nech! Nech mě žít můj život!“ Luciin hlas se mi zarývá do srdce jako ledová dýka. Stojím v jejím novém bytě na Vinohradech, v ruce držím tašku s domácími koláči, které jsem jí ráno upekla. Její oči jsou tvrdé, rty sevřené do úzké linky. „Já tě jenom chtěla překvapit…“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Já o tyhle překvapení nestojím! Nemůžeš mi pořád volat, psát a jezdit sem bez ohlášení. Jsem dospělá!“

Zůstávám stát mezi dveřmi, koláče mi těžknou v rukou. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem ji vodila do školky, jak jsme spolu pekly první bábovku, jak jsem ji utěšovala po rozvodu s jejím otcem. Byla jsem tu vždycky jenom pro ni. Když jí bylo šest, její otec odešel. Zmizel z našeho života tak rychle, že jsme ani nestihly pochopit proč. Slibovala jsem si, že Lucii nikdy nenechám samotnou. Že jí budu oporou, matkou i otcem.

Jenže teď stojím před ní a ona mě odmítá. „Mami, já tě mám ráda,“ pokračuje Lucie tišeji, „ale dusíš mě. Všechno komentuješ, všechno chceš vědět. Já už nejsem malá holka.“

Sedám si na její pohovku a cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Já… já jenom nechci být sama,“ přiznávám poprvé nahlas. „Celý život jsi byla můj svět.“

Lucie si povzdechne a sedne si naproti mně. „Já vím, mami. Ale já potřebuju svůj prostor. Chci dělat chyby sama za sebe.“

Doma sedím u stolu a zírám na telefon. Už třetí den mi Lucie nezavolala. Vždycky jsem byla ta, kdo volal první – ptala se, jestli má dost jídla, jestli nezapomněla na kontrolu u doktora, jestli má dost teplé ponožky na zimu. Teď mám pocit, že když ji nebudu kontaktovat já, nikdy se neozve.

Vzpomínám na dobu, kdy byla malá. Byly jsme samy dvě – já a ona proti celému světu. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě v Nuslích a večer jsem jí četla pohádky. Nikdy jsem si nenašla jiného muže – bála jsem se, že by Lucii někdo ublížil nebo že bych ji zanedbávala. Všechno jsem podřídila jí.

Když šla Lucie na gymnázium, začala se měnit. Měla nové kamarády, chodila na večírky a já měla strach. Čekala jsem na ni do noci a když přišla později než měla, hádaly jsme se. „Všichni ostatní můžou být venku déle!“ křičela tehdy Lucie. „Ale já nejsem ostatní! Já mám jen tebe!“ odpovídala jsem zoufale.

Teď už je dospělá žena – má práci v reklamní agentuře, vlastní byt a přítele Tomáše, kterého jsem nikdy pořádně nepoznala. Vždycky mi připadal odtažitý – nikdy mě nepozval na večeři, nikdy mi nenabídl tykání. Možná je to moje vina – možná jsem byla příliš kritická nebo podezřívavá.

Jednou večer mi Lucie zavolala: „Mami, Tomáš mě požádal o ruku.“ Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. „To je… to je skvělé,“ řekla jsem a snažila se znít nadšeně. Ale uvnitř mě to bolelo – bála jsem se, že teď už mě nebude potřebovat vůbec.

Začala jsem jí volat častěji – ptala jsem se na svatbu, nabízela pomoc s přípravami, radila jí s výběrem šatů i dortu. Čím víc jsem se snažila být součástí jejího života, tím víc mě odstrkovala. „Mami, já to zvládnu sama,“ opakovala pořád dokola.

Na svatbě jsem seděla v koutě a pozorovala Lucii v bílých šatech. Byla nádherná – šťastná a dospělá. Po obřadu ke mně přišla: „Děkuju ti za všechno, mami.“ Objala mě a já cítila její vůni – tu samou jako když byla malá holčička.

Po svatbě se naše vztahy ještě víc ochladily. Lucie měla nový život – práci, manžela, přátele. Já zůstala sama v našem starém bytě na Pankráci. Každý den jsem chodila do Lidlu pro rohlíky a mléko a večer sledovala Ordinaci v růžové zahradě. Občas mi zavolala sousedka Jarka nebo kamarádka z práce Alena, ale většinu času jsem byla sama.

Jednou večer jsem nemohla spát – přemýšlela jsem o tom, co znamená být dobrou matkou. Udělala jsem chybu? Byla jsem příliš ochranitelská? Nebo je chyba v tom, že neumím být sama? Vzpomněla jsem si na svou maminku – taky byla sama po smrti dědy a taky mě pořád kontrolovala. Tehdy mě to štvalo stejně jako teď Lucii.

Druhý den ráno jsem vzala telefon a napsala Lucii zprávu: „Promiň mi všechno, co tě dusilo. Miluju tě a vždycky tu pro tebe budu.“ Odpověděla až večer: „Děkuju mami. Potřebuju čas.“

Sedím u okna a dívám se na šedé pražské nebe. Přemýšlím o tom, jestli je možné najít rovnováhu mezi láskou a svobodou – jestli jde milovat dítě tak, aby ho to nezraňovalo ani nesvazovalo.

Možná bych měla začít žít i pro sebe – najít si koníčky nebo nové přátele. Ale jak to udělat po tolika letech samoty? Jak se naučit nebýt jen matkou?

Možná nejsem toxická… možná jen neumím být sama sebou bez své dcery.

Co myslíte vy? Dá se naučit pustit své dítě do světa bez pocitu prázdnoty? Máte podobnou zkušenost?