Večer, kdy jsem ztratila dceru – a možná i samu sebe

„Mami, můžeš mi podat tu sůl?“ ozvalo se z kuchyně. Seděla jsem u stolu v novém domě své dcery Kláry a pozorovala, jak s lehkostí krájí zeleninu na moji oblíbenou bramboračku. Byla jsem tu poprvé – pozvala mě na celý víkend, prý abych si odpočinula od samoty a ona mi mohla ukázat, jak si s manželem Tomášem zařídili život. Přijela jsem s pocitem radosti, ale i zvláštního neklidu. Něco ve vzduchu bylo jiné, napjaté.

„Děkuju, mami,“ usmála se Klára, ale její oči byly unavené. „Tomáš přijde později, má ještě nějakou práci.“

Večer jsme seděly u televize, popíjely čaj a povídaly si o všedních věcech. Klára byla nervózní, často odbíhala do kuchyně nebo kontrolovala mobil. Když Tomáš konečně přišel domů, sotva mě pozdravil a hned zmizel v pracovně. Slyšela jsem tlumené hlasy, hádku za zavřenými dveřmi. Klára se vrátila do obýváku s červenýma očima.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se tiše.

„Jasně, mami. Jen práce…“ odpověděla rychle a změnila téma.

Noc byla neklidná. Nemohla jsem usnout, převalovala jsem se v cizí posteli a přemýšlela, co se děje. Kolem půlnoci jsem zaslechla hlasy z kuchyně. Opatrně jsem vstala a šla ke dveřím. Slyšela jsem Tomáše:

„Tohle už dál nejde! Nemůžeme pořád jen předstírat. Tvoje matka si myslí, že jsme šťastní, ale já už to nevydržím.“

Klára šeptala naléhavě: „Prosím tě, aspoň tenhle víkend. Nechci jí to říkat. Je toho na ni moc.“

„Ale já už nemůžu! Ty tvoje dluhy… Myslíš si, že to půjde zametat pod koberec? Já na to nemám!“

Stála jsem za dveřmi jako přikovaná. Dluhy? Předstírání? Vždycky jsem si myslela, že Klára má všechno pod kontrolou – práci v bance, krásný dům, dvě děti. Vždycky byla ta silná, rozumná. Najednou se mi vybavily všechny ty drobnosti: jak mi poslední roky nikdy neřekla o svých starostech, jak se vyhýbala otázkám na peníze.

Ráno bylo ticho. Klára se snažila chovat normálně, ale já cítila napětí v každém jejím pohybu. Děti pobíhaly po domě a Tomáš byl celý den pryč. Po obědě jsem ji vzala stranou.

„Kláro, co se děje? Můžeš mi to říct.“

Ztuhla. „Nic… proč myslíš?“

„Slyšela jsem vás v noci,“ přiznala jsem tiše.

Klára se rozplakala. „Mami, já… já to nezvládám. Mám dluhy z doby, kdy Tomáš přišel o práci. Snažila jsem se to řešit sama, abych tě nestresovala. Ale už to nejde.“

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se tělo. Najednou byla zase malá holčička, která potřebuje obejmout a ochránit.

„Proč jsi mi nic neřekla?“ ptala jsem se zoufale.

„Nechtěla jsem tě zklamat,“ šeptala mezi vzlyky.

Celý víkend byl najednou jiný. Viděla jsem každou prasklinu v jejich vztahu, každé napětí mezi nimi. Děti byly neklidné, Tomáš podrážděný. Večer jsme seděli u stolu a mlčeli.

Když jsem odjížděla zpátky do svého bytu na sídlišti v Modřanech, měla jsem pocit, že už nikdy nebudu stejná. Moje představa o šťastné rodině mé dcery se rozpadla jako domeček z karet.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedivé paneláky. Přemýšlela jsem: Kde jsme udělali chybu? Proč jsme si nikdy nedokázali říct pravdu? A hlavně – jak teď můžu Kláře pomoct, když sama nevím jak?

Možná je tohle ten okamžik, kdy musím být silná já pro ni… Ale co když už je pozdě?

Řekněte mi – známe vůbec své děti? A kdy je správný čas začít si říkat pravdu?