Veronika a poslední šance: Když manželství zničí dluhy a lež

„Tohle už není život, Veroniko! Já už to takhle dál nevydržím!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní, zatímco já stála u dřezu a snažila se nerozbrečet. V ruce jsem svírala účtenku z banky – další upomínka na splátku, o které jsem neměla ani tušení. V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. Ale tehdy jsem ještě netušila, jak hluboko sahá jeho lež.

„Tomáši, co je tohle? Proč mi chodí upomínky na půjčky, o kterých nic nevím?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl strach. On jen mávl rukou, jako by šlo o drobnost. „To je jen nějaký omyl, Veru. Vyřeším to.“

Ale omyl to nebyl. O týden později mi volala jeho matka, paní Novotná. „Veroniko, Tomáš má problémy. Volali mi z banky, že ručím za jeho úvěr. Co se to děje?“ Její hlas byl roztřesený a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

Začala jsem pátrat. V noci, když Tomáš spal, jsem procházela jeho emaily. Našla jsem výpisy z účtů, půjčky na desítky tisíc korun, které si bral bez mého vědomí. A pak jsem našla i zprávy od nějaké Lucie. „Miluju tě, Tomáši. Kdy už jí to řekneš?“ stálo v jedné z nich.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nejenže nás zadlužil, ale ještě mě podváděl. Celou noc jsem nespala a ráno jsem ho konfrontovala.

„Jak dlouho mě podvádíš? A proč jsi nás zadlužil?“ ptala jsem se a hlas se mi třásl.

Tomáš se na mě díval s prázdným výrazem. „Já… nevím. Potřeboval jsem peníze na podnikání. A Lucie… to byla chyba.“

„Chyba? Tomáši, máme dceru! Anička má teprve šest let! Co jí mám říct?“

Mlčel. Odešel z bytu a nechal mě tam samotnou s Aničkou a s hromadou dluhů.

Začal kolotoč soudů a advokátů. Musela jsem si najít druhou práci – přes den jsem učila na základní škole a večer uklízela kanceláře v centru Prahy. Aničku hlídala moje maminka, která sama neměla nazbyt.

Tomáš mezitím dělal všechno proto, aby se vyhnul placení alimentů. Na soudu tvrdil, že nemá žádný příjem. Jeho nová přítelkyně Lucie seděla v lavici pro veřejnost a dívala se na mě s úšklebkem.

Jednou večer jsem seděla u stolu s maminkou a Aničkou. „Mami, proč už s námi tatínek nebydlí?“ zeptala se Anička tiše.

Polkla jsem slzy. „Tatínek teď bydlí jinde, ale má tě pořád rád.“

Maminka mě pohladila po ruce. „Musíš být silná kvůli Aničce. Tomáš si vybral svou cestu.“

Ale jak být silná, když vás vlastní muž zradí? Když vás nechá v dluzích a ještě vás pomlouvá před známými? Někteří sousedé si šeptali za zády: „Chudák Veronika… prý mu utrácela peníze.“ Nikdo nevěděl pravdu.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň mi to všechno. Potřebuju tě vidět.“

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Tomáš vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Veru… já vím, že jsem všechno zkazil. Ale Lucie mě opustila a já nemám kam jít.“

Podívala jsem se na něj a cítila směs vzteku a lítosti.

„A co čekáš ode mě? Že tě vezmu zpátky? Že zapomenu na všechno to trápení?“

Mlčel a díval se do stolu.

„Tomáši, já už ti nevěřím. Kvůli tobě jsme přišly skoro o všechno. Ale Anička tě potřebuje jako tátu – ne jako další problém.“

Odešla jsem z kavárny s hlavou vztyčenou. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila sílu.

Dnes už je to rok od našeho rozvodu. Dluhy splácím pomalu, ale jistě. Anička roste a začíná se zase smát. Tomáš platí alimenty jen občas, ale už mě to tolik netrápí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak poznat, komu můžeme věřit? A stojí láska za takovou bolest?