Celý život jsem nenáviděla tchyni. Až když ovdověla, zjistila jsem pravdu o svém muži – a o sobě.

„To jsi ty ta Jana?“ ozvalo se ledově ode dveří, když jsem poprvé vstoupila do bytu budoucí tchyně. Paní Marie stála ve futrech, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako sklo. V tu chvíli jsem věděla, že nejsem vítaná. Můj tehdejší snoubenec Petr jen pokrčil rameny a zamumlal: „Máma je prostě taková, nevšímej si jí.“ Ale jak si nevšímat ženy, která mě měřila pohledem, jako bych byla špína na jejím koberci?

Od té chvíle mezi námi panovalo napětí. Každá návštěva byla zkouškou nervů. Marie nikdy neřekla nic přímo, ale její poznámky byly ostré jako břitva. „Tohle jídlo děláme u nás jinak,“ pronesla jednou při nedělním obědě, když jsem se snažila zapůsobit svým bramborovým salátem. Petr se jen uchechtl a přidal: „No jo, mamka je zvyklá na svoje.“

Roky plynuly a já se snažila. Opravdu snažila. Nosila jsem jí květiny k svátku, nabízela pomoc s úklidem, dokonce jsem jí koupila nový šátek na krk, když jsem viděla, jak obdivuje ten můj. Nic. Vždy jen chladný úsměv, někdy ani to ne. Petr mi opakoval: „Nevšímej si jí, ona je prostě taková.“

Po narození naší dcery Klárky se vztahy ještě zhoršily. Marie mi radila úplně ve všem – jak kojit, jak přebalovat, jak vychovávat. „Za nás děti nebrečely tolik,“ říkala s povzdechem a já měla chuť křičet. Petr stál vždy na její straně. „Maminka to myslí dobře,“ říkal a já měla pocit, že se dusím.

Jednoho dne, když jsme přijeli na návštěvu, Marie seděla v kuchyni a plakala. Tchán právě zemřel po krátké nemoci a ona byla sama. Petr byl nervózní, popoháněl mě i Klárku: „Pojďte rychle, nemám na tohle náladu.“ Když jsme vešli do kuchyně, Marie se na mě podívala s očima plnýma slz a poprvé v životě mě objala. Byla to zvláštní chvíle – cítila jsem její třesoucí se tělo a najednou mi přišla strašně malá a zranitelná.

Po pohřbu jsme začali jezdit častěji. Petr byl čím dál podrážděnější. Křičel na Marii kvůli maličkostem – že je v bytě nepořádek, že neumí uvařit pořádné jídlo, že pořád brečí. Jednou večer jsem zaslechla hádku za zavřenými dveřmi: „Jsi neschopná! Kvůli tobě byl táta celý život nešťastný!“ Marie jen tiše vzlykala.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Modřiny na jejích pažích, které zakrývala dlouhými rukávy i v létě. Zlomený hrnek v koši a rozbité sklo ve dveřích od ložnice. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, jen zavrtěla hlavou: „To nic není.“

Jednoho dne jsem přišla dřív z práce a slyšela křik už na chodbě. Petr řval: „Jsi k ničemu! Proč jsi vůbec ještě tady?“ Marie seděla shrbená u stolu a třásla se po celém těle. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku – že ten problém není v ní.

Začala jsem s ní trávit víc času o samotě. Pomáhala jsem jí s nákupy, povídaly jsme si o Klárce i o jejím mládí. Pomalu se mi otevírala – vyprávěla o tom, jak ji Petr už od dětství ponižoval, jak ji nikdy nenechal domluvit, jak ji obviňoval ze všeho zlého v rodině. „Myslela jsem si, že je to moje vina,“ šeptala jednou večer.

Začala jsem si uvědomovat, že celý život stojím na špatné straně barikády. Že jsem věřila Petrovi jeho historky o zlé matce a nikdy jsem se nezamyslela nad tím, proč je Marie taková, jaká je. Že jsem ji odsoudila dřív, než jsem ji poznala.

Jednoho večera došlo k výbuchu. Petr přišel domů opilý a začal řvát na Marii kvůli rozbitému talíři. Skočila jsem mezi ně a poprvé v životě mu řekla dost: „Nech ji být! Už nikdy na ni nezvedneš hlas!“ Klárka plakala v koutě a já věděla, že tohle je zlomový okamžik.

Druhý den jsem sbalila Klárku i sebe a odešla k rodičům. Marie mi napsala zprávu: „Děkuju ti za všechno.“

Dnes žiju s Klárkou sama a s Marií jsme si blíž než kdy dřív. Pomáhá mi s hlídáním dcery a já jí zase s drobnostmi v domácnosti. Občas si povídáme dlouho do noci o všem možném – o jejím dětství na vesnici u Jihlavy, o tom, jaké to bylo být mladou maminkou v 80. letech i o tom, co všechno člověk dokáže přežít.

Někdy přemýšlím: Jak by vypadal můj život, kdybych otevřela oči dřív? Kolik lidí kolem nás trpí mlčky jen proto, že jim nikdo nevěří? Co byste udělali vy na mém místě?