„Prodej dům, ať si můžeme koupit nový,“ řekl mi zeť. Ale proč mám opustit svůj domov?

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla jeho slova v kuchyni. Moje dcera Jana seděla u stolu, oči sklopené do hrnku s kávou. „Prodej ten dům, Marie. Stejně už je na tebe moc velký. My bychom si za to mohli koupit něco vlastního,“ řekl Tomáš klidně, jako by šlo o obyčejný nákup v Lidlu. V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Tenhle dům postavil můj muž vlastníma rukama, tady jsme vychovali děti, tady jsem prožila celý život. A teď mám všechno opustit? Kvůli někomu, kdo se tu nikdy necítil doma?

Tomáš se nikdy nesnažil udělat z našeho domu svůj domov. Když se s Janou nastěhovali po svatbě ke mně, protože neměli peníze na vlastní bydlení, myslela jsem si, že to bude dočasné. Ale roky plynuly a Tomáš se pořád choval jako host. Nikdy nevyměnil žárovku, nikdy neposekal trávník. Vždycky říkal: „To je přece Mariin dům.“ A teď najednou chce, abych ho prodala?

„Mami, prosím tě…“ ozvala se Jana tiše. „My bychom chtěli začít znovu. S malým bytem někde v Plzni. Tady je to pro nás těžké.“ Podívala jsem se na ni a cítila jsem slzy v očích. „A co já? Kam půjdu já?“ zeptala jsem se zoufale. Jana mlčela.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem v ložnici obklopená fotkami, starými knihami a vůní dřeva, která mi připomínala mého muže Karla. Vzpomínala jsem na všechny ty roky – Vánoce u stromečku, dětský smích na zahradě, večery u kamen. Jak může někdo chtít, abych tohle všechno zahodila?

Ráno jsem šla do kuchyně a slyšela Tomáše mluvit po telefonu: „Jo, kdybychom prodali ten barák, mohli bychom mít aspoň něco vlastního. Tady to není ono.“ V tu chvíli jsem měla chuť ho vyhodit ze dveří. Ale pak jsem si vzpomněla na Janu – vždycky byla mezi námi ta citlivá, snažila se všem vyhovět.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Tomáš nikdy nepozval své přátele k nám domů. Nikdy neudělal nic navíc – ani když byla potřeba vymalovat nebo opravit plot. Vždycky jen čekal, až to udělám já nebo někdo z mých známých. Když jsem se ho jednou zeptala proč, odpověděl: „To není můj dům.“

Jednoho dne přišla Jana domů uplakaná. „Mami, Tomáš mi řekl, že pokud neprodáme dům, nikdy nebudeme mít vlastní život. Že pořád žijeme ve tvém stínu.“ Objala jsem ji a cítila její zoufalství. „Ale já nechci přijít o tebe ani o domov,“ šeptala jsem jí do vlasů.

Začaly hádky. Tomáš byl čím dál víc podrážděný, Jana unavená a já zoufalá. Jednou večer přišel Tomáš domů opilý a začal křičet: „Všichni tady žijete minulostí! Já chci žít teď! Chci něco svého!“ Jana brečela v ložnici a já stála v kuchyni s třesoucíma rukama.

Začala jsem přemýšlet o tom, co je vlastně domov. Je to místo? Nebo lidé? A co když zůstanu sama v prázdném domě? Ale co když odejdu a ztratím všechno, co mě drží při životě?

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Alena: „Marie, nenech se do ničeho nutit! To je tvůj dům! Tomáš by měl být rád, že má kde bydlet.“ Ale já věděla, že pokud budu trvat na svém, rozpadne se mi rodina.

Začala jsem chodit po domě a loučit se s každou místností. Každý kout měl svůj příběh – tady jsme s Karlem tančili na Silvestra, tady jsme s Janou pekly první bábovku… Jak tohle všechno opustit?

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Tomáš znovu začal: „Marie, už jsi přemýšlela o tom prodeji?“ Podívala jsem se mu do očí a řekla: „A ty jsi někdy přemýšlel o tom, co pro mě tenhle dům znamená?“ Chvíli bylo ticho.

Jana začala plakat: „Já už nevím, co mám dělat! Chci být s tebou i s Tomášem…“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o dům. Jde o naši rodinu. O to, že jsme si přestali naslouchat.

Nakonec jsem svolala rodinnou radu – pozvala jsem i Alenu a svého syna Petra s rodinou. Všichni jsme seděli v obýváku a každý řekl svůj názor. Petr byl na mé straně: „Mami, tohle je tvůj domov. Nikdo tě nemůže nutit ho opustit.“ Alena souhlasila.

Tomáš byl naštvaný: „Takže my nikdy nebudeme mít nic svého? Máme tady žít jako hosté?“ Jana byla zlomená.

Nakonec jsem řekla: „Dům neprodám. Pokud chcete odejít a začít znovu, pomůžu vám najít podnájem nebo něco menšího. Ale já tady zůstanu.“

Tomáš sbalil věci a odešel k rodičům do Plzně. Jana zůstala ještě pár týdnů – chodily jsme spolu na procházky a povídaly si jako za starých časů. Nakonec se rozhodla jít za Tomášem.

Zůstala jsem sama v domě plném vzpomínek – ale také klidu a smíření. Občas přijede Petr s dětmi nebo Alena na kávu. Dům je tichý, ale pořád je to můj domov.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem obětovat svůj domov pro štěstí své dcery? Nebo je někdy potřeba myslet i na sebe? Co byste udělali vy?