„Jednou jsem tě o něco požádal, a tys to nepochopila. Teď opusť můj dům navždy,“ vykřikl syn. Příběh matky, která obětovala vše pro svého syna a ztratila samu sebe.
„Jednou jsem tě o něco požádal, a tys to nepochopila. Teď opusť můj dům navždy!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako rána bičem. Stála jsem tam, v ruce ještě držela utěrku, a cítila, jak se mi podlamují kolena. Nikdy bych nevěřila, že tohle uslyším od vlastního syna.
Všechno začalo před lety, když mě opustil manžel. Petr mi jednoho večera oznámil, že má jinou. „Jana, já už takhle nemůžu. Miluju někoho jiného,“ řekl tehdy tiše, skoro omluvně. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Ale měla jsem Tomáše – tehdy mu bylo dvanáct – a věděla jsem, že kvůli němu musím zůstat silná.
Všechno jsem podřídila jemu. Vstávala jsem brzy ráno, abych mu připravila snídani, běhala po brigádách, abychom měli na nové kopačky nebo školní výlet. Když měl horečku, seděla jsem u jeho postele celou noc a šeptala mu pohádky. Nikdy jsem si nenašla nového partnera – bála jsem se, že by Tomáš mohl cítit, že ho někdo nahrazuje.
Roky plynuly a Tomáš dospěl v chytrého mladého muže. Vystudoval práva na Karlově univerzitě a já byla pyšná. Když si našel přítelkyni Lenku, byla jsem šťastná za něj – i když jsem cítila, jak se mezi nás vkrádá odstup. Snažila jsem se být nenápadná, nevnucovat se jim do života. Ale když mě Tomáš požádal, abych mu pomohla s hypotékou na byt, neváhala jsem ani minutu. Prodala jsem chalupu po rodičích v Orlických horách a peníze mu dala.
Jenže pak přišel ten den. Lenka byla v práci a já přišla Tomášovi uvařit jeho oblíbený guláš. V kuchyni jsem našla hromadu špinavého nádobí a rozhodla se uklidit. Když přišel domů, byl rozčílený: „Mami, říkal jsem ti, že nechci, abys nám tady uklízela! To je naše domácnost! Proč to nedokážeš respektovat?“
Snažila jsem se vysvětlit: „Chtěla jsem ti jen pomoct…“
Ale on mě přerušil: „Jednou jsem tě o něco požádal, a tys to nepochopila. Teď opusť můj dům navždy.“
Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky obětí. Na to, jak jsem mu šila kostým na maškarní bál, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví… A teď mě vyhání z domu, který jsem pomohla zaplatit.
Odešla jsem s hlavou sklopenou. Venku pršelo a já neměla kam jít. Zavolala jsem své sestře Aleně do Pardubic. „Jani, přijeď ke mně,“ řekla bez váhání. U ní jsem strávila několik týdnů – poprvé po letech jsem měla čas přemýšlet o sobě.
Začala jsem chodit na procházky do lesa, četla knihy a pomalu si uvědomovala, jak moc jsem se v Tomášovi ztratila. Vždycky jsem žila jen pro něj – a zapomněla na sebe.
Jednou večer jsme s Alenou seděly u vína a ona se mě zeptala: „Jani, co bys chtěla dělat, kdybys mohla začít znovu?“
Zamyslela jsem se: „Možná bych mohla začít malovat… Vždycky mě to lákalo.“
A tak jsem si koupila plátna a barvy a začala malovat krajiny z dětství. Malování mi pomáhalo léčit rány na duši.
Mezitím mi Tomáš nevolal. Ani jednou. Jen Lenka mi poslala SMS: „Mrzí mě to, co se stalo. Tomáš je tvrdohlavý…“
Po dvou měsících mi přišel dopis od Tomáše. Otevřela jsem ho s třesoucíma rukama.
„Mami,
omlouvám se za to, co jsem ti řekl. Byl jsem naštvaný a nevěděl jsem, jak ti říct, že chci být samostatný. Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala. Chybíš mi.
Tomáš“
Slzy mi tekly po tváři. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila opravdovou úlevu.
Po týdnu jsme se setkali v kavárně na náměstí v Hradci Králové. Tomáš vypadal unaveně a nervózně.
„Mami… promiň,“ řekl tiše.
Pohladila jsem ho po ruce: „Tomáši, já tě chápu. Ale musím se naučit žít i pro sebe.“
Usmál se: „To bych si moc přál.“
Od té doby jsme si byli blíž než kdy dřív – ale tentokrát už každý žil svůj vlastní život.
Někdy si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme my matky ochotné obětovat všechno pro své děti? A kdy je čas začít žít i pro sebe?
Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a láskou k sobě?