Když syn přivedl domů svou snoubenku – a já poznala dívku, která kdysi ubližovala mé dceři

„Mami, tati, chtěl bych vám někoho představit,“ ozval se Michal, když jsme seděli u nedělního oběda. Všichni jsme se na něj podívali – já, manžel Petr i dcera Olga. Michal se usmíval, ale v očích měl zvláštní napětí. Dveře do jídelny se otevřely a vešla ona. Vysoká, sebevědomá, s tmavými vlasy staženými do culíku. „Tohle je Klára,“ řekl Michal hrdě. „Moje snoubenka.“

V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Klára. To jméno jsem slyšela už dávno. A ten obličej… Stačilo jedno zamrknutí a byla jsem zpátky o deset let dřív. Viděla jsem Olgu, jak sedí na posteli, uplakaná, s roztrhaným tričkem a modřinou na ruce. „To byla Klára,“ šeptala tehdy Olga. „Zase mě zamkla na záchodě a smála se mi.“

Teď tu stála ta samá Klára, usmívala se a podávala mi ruku. „Dobrý den, paní Novotná,“ řekla klidně. Ruka se mi třásla, když jsem ji přijala. Petr nic netušil, jen se mile usmíval a nabízel jí polévku. Olga zbledla a sklopila oči do talíře.

Oběd probíhal v napjatém tichu. Michal byl nadšený, vyprávěl o jejich společných plánech, o tom, jak se chtějí stěhovat do Brna a jak Klára dostala místo v nemocnici. Já jsem jen mlčky přikyvovala a v hlavě mi vířily vzpomínky na Olžiny slzy, na nekonečné rozhovory s učitelkami, které nikdy nic neviděly. Na bezmoc, když jsem nemohla své dceři pomoct.

Po obědě jsem šla za Olgou do jejího pokoje. Seděla na posteli stejně jako tehdy, ruce sevřené v pěstích. „Mami… to je ona,“ zašeptala. „Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Co budeme dělat?“

Nevěděla jsem. Chtěla jsem chránit Olgu, ale zároveň jsem viděla, jak je Michal šťastný. Co když mu to řeknu? Zničím mu vztah? A co když budu mlčet? Zradím Olgu? Celou noc jsem nespala a přemítala.

Druhý den ráno jsem si pozvala Kláru na kávu. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu a tvářila se klidně. „Kláro,“ začala jsem opatrně, „poznala jsem tě. Vím, co jsi dělala Olze.“ Klára zbledla a sklopila oči.

„Byla jsem hrozná,“ přiznala po chvíli ticha. „Nevím proč… asi jsem byla nešťastná sama ze sebe. Doma to bylo špatné… Ale to mě neomlouvá.“

„Víš vůbec, co jsi jí způsobila?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. Klára se rozplakala. „Vím to. Nikdy jsem na to nezapomněla. Chtěla jsem se Olze omluvit už dávno, ale bála jsem se… A pak přišel Michal a já… neměla odvahu.“

„Měla bys to udělat,“ řekla jsem tiše.

Večer přišla Klára za Olgou do pokoje. Slyšela jsem tlumené hlasy za dveřmi:

„Olgo… promiň mi to všechno.“

„Proč jsi to dělala?“

„Byla jsem hloupá a zlá… Mrzí mě to.“

Následovalo dlouhé ticho a pak tiché vzlyky obou dívek.

Další týdny byly plné napětí. Petr nic netušil, Michal byl šťastný a já žila ve stínu minulosti. Olga byla uzavřená, ale časem začala s Klárou mluvit víc – nejdřív zdrženlivě, pak otevřeněji. Jednou večer přišla za mnou do kuchyně.

„Mami… myslíš, že lidi se můžou změnit?“ zeptala se nejistě.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale možná si to zaslouží zkusit.“

Když pak Michal s Klárou oznámili zasnoubení celé rodině, bylo to jiné než poprvé. Olga jim popřála štěstí a já viděla v jejích očích klid – možná poprvé po letech.

Ale pořád ve mně zůstává strach: Co když minulost nikdy úplně nezmizí? Co když jedno odpuštění nestačí? Udělala bych to znovu stejně? A co byste udělali vy na mém místě?