Když se kamarádka ztratí v mateřství: Příběh o ztraceném přátelství a hledání sebe sama

„Jano, už zase nemůžeš? Vždyť jsme se neviděly tři týdny!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházela po svém malém bytě v Nuslích. Na druhém konci bylo ticho, jen občasné zakňourání malého Matýska. „Petro, promiň, fakt to nejde. Matýsek má zase horečku a já jsem úplně hotová. Ani jsem si dneska nestihla umýt vlasy…“ Její hlas zněl unaveně, skoro zlomeně. Ale já už byla naštvaná.

Ještě před rokem jsme s Janou seděly v kavárně na Vinohradech, smály se a plánovaly společnou dovolenou do Tater. Jana byla vždycky ta krásná, upravená, s perfektním make-upem a vlasy jako z reklamy. Já jí to trochu záviděla, ale zároveň jsem ji obdivovala. Byly jsme nerozlučné od základky – ona extrovertka, já spíš tichá pozorovatelka. Vždycky jsme si rozuměly beze slov. Jenže teď… teď mám pocit, že mi někdo ukradl nejlepší kamarádku a místo ní mi zbyla jen stín její bývalé sebe sama.

Začalo to nenápadně. Po porodu se Jana stáhla do sebe. Nejprve jsem to chápala – dítě je přece velká změna. Ale když jsem jí po třech měsících navrhla kino, odmítla mě s tím, že nemá hlídání. Pak už to šlo rychle: „Nemůžu, Matýsek je nachlazený.“ „Nemůžu, musím vařit.“ „Nemůžu, nestíhám.“ A tak jsem začala chodit ven sama. Nebo s kolegyněmi z práce, které mě ale nikdy neznaly tak dobře jako Jana.

Jednou jsem ji navštívila neohlášeně. Otevřela mi v županu, mastné vlasy stažené do culíku, kruhy pod očima. Byt byl plný hraček a na stole stála studená káva. „Petro, promiň, dneska fakt nemůžu…“ Ani mě nepozvala dál. Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Kam zmizela ta moje krásná kamarádka? Proč se tak zanedbává? Proč už pro mě nemá čas?

Začala jsem si stěžovat mámě. „Víš, mami, Jana je úplně jiná. Jako by jí to dítě úplně sežralo mozek.“ Máma mě okřikla: „Petro, ty nevíš, jaké to je být matkou! Třeba tě taky jednou čeká.“ Jenže já jsem měla pocit, že Jana zapomněla nejen na mě, ale i na sebe samu. Přestala chodit ke kadeřnici, přestala číst knihy, které milovala, přestala se smát.

Jednoho dne mi přišla zpráva: „Petro, potřebuju tě vidět.“ Srdce mi poskočilo radostí i nervozitou. Sešly jsme se v parku pod kaštany. Jana přišla s kočárkem a vypadala ještě unavenější než obvykle. „Promiň mi všechno,“ začala tiše. „Já… já prostě nestíhám nic. Matýsek pořád brečí, Honza je pořád v práci a já mám pocit, že jsem na všechno sama.“

Sedly jsme si na lavičku a ona se rozplakala. „Víš, někdy mám chuť utéct. Ale pak se podívám na Matýska a vím, že musím vydržet. Jenže už nevím, kdo vlastně jsem…“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila vztek, ale soucit. „Jani, proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala jsem se tiše.

„Bála jsem se, že mě nebudeš chápat,“ šeptla.

Od té chvíle jsme spolu začaly mluvit jinak. Už jsem ji nepeskovala za to, že nemá čas nebo že nevypadá jako dřív. Začala jsem jí pomáhat – občas jsem pohlídala Matýska nebo jí donesla oběd. Ale stejně mě někdy přepadne smutek: naše přátelství už není jako dřív.

Jednou večer mi Jana napsala: „Děkuju ti za trpělivost. Nevím, co bych bez tebe dělala.“ A já si uvědomila, že možná právě teď začíná nová kapitola našeho vztahu – méně bezstarostná, ale možná hlubší.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné najít zpátky sama sebe i své staré vztahy poté, co vás život převálcuje? Nebo už nikdy nic nebude jako dřív?