Mezi dvěma otci: Příběh o volbě, která roztrhla naši rodinu

„Nechci ho vidět! Už to pochop, mami!“ křičel na mě Adam a jeho hlas se třásl vztekem i slzami. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce držela klíče a v hlavě mi bušila jediná myšlenka: Jak jsem tohle mohla dopustit?

Adam byl můj jediný syn. Měla jsem ho s Markem, mou první láskou ze střední školy. Byla jsem tehdy tichá, uzavřená holka, co se bála i ozvat na hodině češtiny. Marek byl pravý opak – drzý, charismatický, vždycky středem pozornosti. Když si mě všiml, připadala jsem si jako princezna z pohádky. Jenže pohádka skončila rychleji, než začala.

Marek nikdy nebyl připravený na rodinu. Po Adamově narození se začal vytrácet z domova, večery trávil s kamarády v hospodě U Dvou koček a já zůstávala sama s plačícím miminkem. Když mi bylo dvacet čtyři, podala jsem žádost o rozvod. Bylo to těžké rozhodnutí, ale tehdy jsem věřila, že dělám to nejlepší pro nás oba.

Adam vyrůstal beze slov o svém otci. Marek se neozýval, alimenty chodily jen občas a já se snažila být silná. Pak přišel do mého života Petr – tichý, laskavý muž, který pracoval jako učitel na základce. Adamovi bylo šest a Petr ho přijal jako vlastního. Společně jsme začali nový život v paneláku na okraji Prahy.

Roky plynuly a Adam říkal Petrovi „tati“. Marek byl jen jméno na rodném listě. Občas mi bylo líto, že Adam nezná svého skutečného otce, ale Petr byl pro něj vším.

A pak se Marek po letech ozval. Bylo mi třicet šest a jeho hlas v telefonu mě vrátil zpátky do doby, kdy jsme byli mladí a všechno bylo možné.

„Káťo, udělal jsem chyby. Chtěl bych tě vidět. A Adama taky.“

Srdce mi bušilo jako splašené. Petr byl poslední roky odtažitý, ponořený do práce a já cítila prázdnotu. Najednou tu byla šance vrátit se k někomu, kdo mě kdysi miloval – nebo jsem si to aspoň myslela.

Začali jsme si psát. Nejdřív jen krátké zprávy, pak dlouhé hovory do noci. Marek tvrdil, že se změnil. Prý má stálou práci ve stavebnictví, přestal pít a chtěl by být součástí Adamova života.

Jednoho večera jsem Petrovi řekla pravdu.

„Petr, Marek se chce s Adamem setkat. Myslím… myslím, že bychom mu to měli umožnit.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Jestli to uděláš, už tu pro vás nebudu.“

Byla jsem v pasti. Chtěla jsem být spravedlivá k Adamovi i k Markovi. Ale co Petr? Co naše rodina?

Nakonec jsem svolala odvahu a řekla Adamovi pravdu.

„Adame, tvůj biologický táta by tě chtěl poznat.“

Adam zbledl. „Proč? Kde byl celou dobu? Petr je můj táta!“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že Marek byl mladý a nezralý, že teď chce napravit chyby minulosti. Ale Adam byl neoblomný.

„Nechci ho vidět! Nechci! Ty mě nutíš zradit Petra!“

Byla jsem zoufalá. V noci jsem nemohla spát a přemítala jsem nad tím, co je správné. Měla bych dát Markovi šanci? Nebo chránit Adama před bolestí?

Marek naléhal stále víc. Posílal mi zprávy: „Prosím tě, Káťo, aspoň jednou…“

Jednoho dne jsem udělala osudovou chybu. Bez Adamova vědomí jsem Marka pozvala domů.

Když Adam přišel ze školy a uviděl Marka v obýváku, ztuhl ve dveřích.

„Co tady děláš?“ vyštěkl na něj.

Marek se pokusil usmát: „Ahoj Adame… já… chtěl jsem tě poznat.“

Adam se rozbrečel a utekl do pokoje. Já tam stála mezi dvěma muži – jedním z minulosti a druhým z přítomnosti – a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Petr se to dozvěděl od Adama ještě ten večer. Sbalil si věci a odešel k matce do Nuslí.

Zůstala jsem sama v tichém bytě s uplakaným synem a výčitkami svědomí.

Marek mi psal dál, ale já už neměla sílu mu odpovídat.

Adam se mnou týdny nemluvil. Nakonec přišel do kuchyně a tiše řekl: „Proč jsi mi to udělala? Já chtěl jen normální rodinu.“

Dnes je Adam dospělý a žije v Brně. S Petrem má stále krásný vztah – říká mu tati i teď. S Markem se nikdy nesetkal.

A já? Každý večer si kladu otázku: Měla jsem právo zasahovat do Adamova života kvůli své touze po minulosti? Nebo by měl každý znát pravdu o svých kořenech – i když to bolí?

Co byste udělali vy na mém místě?