Chtěla jsem ji ochránit. Ona mě odstrčila: Teď se vrací – s bolestí v očích

„Nech mě být, mami! Nejsem malá holka!“ křičela na mě Klára, když zabouchla dveře svého pokoje tak silně, až se ve vitríně zatřásly skleničky. Stála jsem na chodbě, v ruce její čepici, kterou jsem jí chtěla podat, protože venku začalo sněžit. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. Vždyť jsem ji chtěla jen ochránit před zimou, před nemocí, před vším zlým. Ale ona mě už dávno nepotřebovala. Nebo si to aspoň myslela.

Klára byla vždycky jiná než ostatní děti v našem paneláku na Proseku. Už od mala měla v očích jiskru vzdoru. Když ostatní holky hrály s panenkami, ona lezla po stromech s kluky a vracela se domů s rozbitými koleny. Když jsem jí radila, aby si dávala pozor na kamarády, kteří ji jen využívají, smála se mi do očí. „Mami, já nejsem hloupá,“ říkala s tím svým typickým úšklebkem.

S manželem Petrem jsme se často hádali kvůli tomu, jak Kláru vychovávat. On byl ten hodný táta, co jí dovolil zůstat venku do tmy a kupoval jí zmrzlinu i v lednu. Já byla ta přísná, co kontrolovala domácí úkoly a zakazovala mobily u večeře. „Musíš ji nechat dýchat,“ říkal mi Petr. „Jinak tě jednou úplně odstrčí.“

A měl pravdu. Když Klára odmaturovala na gymplu a oznámila nám, že jde studovat do Brna místo na Karlovku, jak jsme si přáli, poprvé jsem pocítila opravdový strach. „V Brně nikoho neznáš! Jak tam budeš bydlet? Co když tě někdo okrade?“ ptala jsem se zoufale. Klára jen protočila oči: „Mami, už nejsem dítě.“

První rok na vysoké jsme spolu ještě občas volaly. Ale pak přišel ten kluk – Tomáš. Najednou měla Klára na všechno odpověď: „Tomáš říká, že… Tomáš myslí, že…“ A já jsem se propadala do bezmoci. Snažila jsem se jí vysvětlit, že by si měla dávat pozor, že ne každý kluk to s ní myslí dobře. „Přestaň mě pořád chránit! Udusíš mě tím!“ vyjela na mě jednou po telefonu tak ostře, že jsem několik dní nemohla spát.

Pak přišlo ticho. Klára přestala volat úplně. Na Vánoce poslala jen SMS: „Nestíhám přijet, mám moc práce.“ S Petrem jsme seděli u stolu sami a já brečela do bramborového salátu. Petr mě objal a šeptal: „Ona se vrátí. Musíš jí dát čas.“

Ale čas plynul a Klára byla čím dál vzdálenější. Zprávy o ní jsem dostávala jen přes Facebook – fotky z večírků, selfie s Tomášem, statusy o tom, jak je život krásný. Ale pak najednou všechno zmizelo. Profil byl smazaný a telefon nezvedala.

Začala jsem mít strach. Volala jsem její spolubydlící Markétě: „Nevíš, co je s Klárou?“ Markéta chvíli mlčela a pak řekla: „Ona… ona teď moc nechodí ven. S Tomášem se rozešli a… asi to nese těžce.“

Chtěla jsem za ní jet hned ten den, ale Petr mě zastavil: „Nech ji být. Musí si to vyřešit sama.“ Ale já jsem to nevydržela. Sedla jsem do RegioJetu a jela do Brna. Když mi otevřela dveře, byla to úplně jiná Klára – bledá, pohublá, oči zarudlé od pláče.

„Co tu děláš?“ zeptala se bez emocí.

„Přijela jsem za tebou… mám o tebe strach.“

„Nemusíš mě pořád chránit! Už nejsem malá!“ zasyčela a zabouchla mi dveře před nosem.

Jela jsem domů s pocitem naprostého selhání. Dny plynuly v mlze výčitek a ticha. Petr mi nosil čaj do postele a hladil mě po vlasech: „Musíš jí věřit.“

A pak jednoho deštivého večera – bylo to přesně rok po té scéně v Brně – zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem a tam stála Klára. Promočená, s kufrem v ruce a bolestí v očích.

„Můžu… můžu zůstat pár dní doma?“ zašeptala.

Objala jsem ji tak pevně, až jsme obě začaly brečet.

Dny plynuly pomalu. Klára většinu času mlčela nebo spala. Občas jsme spolu seděly u stolu a já vařila její oblíbené bramborové placky jako za dětství.

Jednou večer přišla do kuchyně a posadila se naproti mně.

„Mami… promiň.“

„Za co?“

„Že jsem tě odstrčila. Že jsem si myslela, že všechno zvládnu sama.“

Vzala jsem ji za ruku: „Každý musí někdy spadnout, aby zjistil, kdo ho opravdu chytí.“

Klára se rozplakala a já s ní.

Teď je doma už měsíc. Pomalu se vrací zpátky k životu – chodí na procházky se psem, občas pomůže Petrovi na zahradě. Ale v očích má pořád stín bolesti.

Někdy přemýšlím: Udělala jsem chybu tím, že jsem ji chtěla tolik chránit? Nebo je mateřská láska vždycky trochu dusivá? Co byste udělali vy na mém místě?