Když dcera, která nikdy nechtěla děti, najednou potřebuje mou pomoc

„Mami, já to nezvládnu! Prosím tě, pomož mi…“ Kasia seděla na podlaze v kuchyni, v náručí malý uzlíček, který tiše plakal. Její oči byly zarudlé od slz a já jsem poprvé v životě viděla svou dceru zlomenou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Kasia vždycky říkala, že děti nejsou pro ni. „Mami, ne každá žena musí rodit, aby byla šťastná,“ opakovala mi už od střední školy. Přijala jsem to. Dokonce jsem byla pyšná na to, jak si stojí za svým názorem. Když si našla práci v reklamní agentuře v Praze a začala cestovat po světě, říkala jsem si, že je šťastná. A pak přišla ta zpráva – nečekané těhotenství s mužem, kterého znala sotva pár měsíců.

„Jano, to dítě je tvoje vnučka,“ řekla mi tehdy moje sestra Alena, když jsem jí volala celá rozhozená. „Musíš jí pomoct.“ Ale já jsem nevěděla jak. Sama jsem vychovávala Kasiu po rozvodu s jejím otcem a nebylo to jednoduché. Teď jsem měla pocit, že se historie opakuje.

„Mami, já nevím, co mám dělat. Malá pořád pláče. Já nespím… Bojím se, že jí něco udělám,“ šeptala Kasia a její hlas se třásl. V tu chvíli jsem ji objala a cítila její zoufalství až do morku kostí.

Začaly jsme spolu žít v mém bytě na Žižkově. Najednou jsme byly tři – já, Kasia a malá Anička. První týdny byly peklo. Kasia byla vyčerpaná, podrážděná a často na mě křičela kvůli maličkostem. „Proč jsi mi nikdy neřekla, jak je mateřství těžké?“ vyčítala mi jednou večer, když jsem jí pomáhala s koupáním.

„Kasi, každý to má jinak. Já jsem tě chtěla…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „A co když já ji nechci? Co když nejsem dobrá máma?“

Ta slova mě bodla do srdce. Vzpomněla jsem si na své vlastní pochybnosti po rozvodu, kdy jsem měla pocit, že selhávám na všech frontách. Ale nikdy jsem neměla odvahu to přiznat nahlas.

Jednoho dne přišla Kasia z procházky s Aničkou a vypadala ještě hůř než obvykle. „Mami, dneska jsem měla chuť ji nechat v kočárku a odejít… Co se mnou je?“ rozplakala se. V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen únava. Zavolala jsem na linku psychologické pomoci a domluvila jí schůzku.

Začaly jsme chodit k psycholožce paní doktorky Novotné na Vinohradech. Kasia tam poprvé přiznala nahlas: „Já mám pocit, že to dítě mi zničilo život.“ Seděla jsem vedle ní a držela ji za ruku. Bylo to těžké slyšet, ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně někdo rozuměl tomu chaosu v její hlavě.

Doma jsme se snažily najít nový rytmus. Já vařila a starala se o domácnost, Kasia chodila na terapie a pomalu se učila přijímat svou novou roli. Někdy to šlo lépe, jindy hůř. „Mami, proč jsou všechny ty matky na Instagramu tak šťastné?“ ptala se mě jednou večer u televize.

„Protože ukazují jen to, co chtějí ukázat,“ odpověděla jsem jí upřímně. „Nikdo neukazuje tyhle chvíle.“

Jednou v noci mě probudil dětský pláč. Šla jsem do pokoje a našla Kasiu sedět na posteli s Aničkou v náručí. „Mami, já ji miluju… Ale někdy mám pocit, že bych radši nebyla,“ šeptala mi do tmy.

Objala jsem ji a řekla: „Tohle všechno přejde. Ale musíš si dovolit být slabá.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky do Riegrových sadů. Kasia pomalu nacházela radost v maličkostech – první úsměv Aničky, její smích při koupání… Ale pořád to nebylo jednoduché.

Jednoho dne přišel dopis od Kasiina otce – mého bývalého manžela Petra. Nabídl pomoc s hlídáním Aničky a chtěl se s Kasiou sejít po letech mlčení. Kasia nejdřív odmítla: „On nás opustil! Proč bych ho teď měla potřebovat?“ Ale nakonec svolila.

Setkání bylo plné slz i výčitek. Petr se omlouval za minulost a slíbil, že tentokrát tu bude pro ni i pro Aničku. Nevím, jestli mu Kasia někdy odpustí úplně, ale aspoň už není sama.

Dnes je Aničce půl roku. Kasia stále chodí na terapie a někdy má lepší dny, někdy horší. Já se snažím být tu pro ni i pro vnučku – i když mám někdy pocit, že už nemám sílu.

Někdy si říkám: Udělala jsem pro svou dceru dost? Můžu jí opravdu pomoct najít cestu k mateřství, když sama pořád tápu? Možná právě o tom je rodina – o tom být spolu i ve chvílích, kdy už nevíme kudy kam.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může žena najít lásku k dítěti i tehdy, když ji nikdy nechtěla?