Domov, který mi nepatří: Příběh matky, která dala vše svým dětem

„Mami, to nejde. Máme tu málo místa a děti potřebují svůj klid.“

Slova mé nejstarší dcery Jitky mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem v jejím předsíni s kufrem v ruce, v očích slzy a v hlavě jediná otázka: Jak je možné, že po tolika letech, kdy jsem pro ně dřela v Německu a Rakousku, nemám kam jít? Vždyť tenhle byt jsem koupila právě pro ni! Vzpomínám si na každou směnu v nemocnici, na každou noc, kdy jsem si říkala, že to všechno má smysl, protože moje děti budou mít lepší život.

„Mami, nezlob se, ale my jsme si zvykli žít sami. A ty jsi přece vždycky říkala, že jsi samostatná,“ přidala se i mladší dcera Lenka, která přijela jen na skok z Brna. Její slova byla jako další rána. Syn Petr se ani neobtěžoval přijet. Prý má moc práce.

Sedla jsem si na lavičku před domem a dívala se na panelák, který jsem kdysi koupila pro Jitku. Vzpomínala jsem na to, jak jsem posílala peníze domů, jak jsem si odtrhovala od pusy, abych jim mohla zaplatit školu, kroužky, dovolené u moře. Všichni mi tehdy říkali: „Marie, děláš to pro děti. Jednou ti to vrátí.“

Jenže teď jsem tu byla sama. Kufr u nohou, v srdci prázdno a v hlavě otázka: Kam teď? Vždyť já už nemám sílu začínat znovu. Všechno jsem dala jim.

Zvedla jsem telefon a zavolala Petrovi. „Petře, potřebovala bych někde přespat. Aspoň na pár dní.“

„Mami, promiň, ale máme doma rekonstrukci. Navíc Jana je těhotná a potřebuje klid. Zkus se domluvit s holkama.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Kolem prošla sousedka paní Novotná. „Paní Marie? Vy jste zpátky? To je dobře! Děti vás určitě rády uvidí.“

Usmála jsem se na ni skrz slzy. „Ano, děti mě viděly. Ale už mě nechtějí.“

Paní Novotná mě pozvala na kávu. Seděly jsme u ní v kuchyni a já jí vyprávěla svůj příběh. O tom, jak jsem před dvaceti lety odešla do Německa dělat pečovatelku k nemocné paní Müllerové. Jak jsem tam strávila Vánoce sama u stolu s cizí rodinou, zatímco moje děti slavily doma beze mě. Jak jsem každý měsíc posílala peníze domů a těšila se na chvíli, kdy se vrátím.

„A teď… teď nemám kam jít,“ řekla jsem tiše.

Paní Novotná mě pohladila po ruce. „To je hrozné, Marie. Ale třeba si to děti rozmyslí.“

Jenže děti si nic nerozmyslely. Další den mi Jitka zavolala: „Mami, promiň, ale fakt to nejde. Zkus si najít nějaký podnájem nebo domov pro seniory. My ti s tím pomůžeme finančně.“

Finančně? Já nechci jejich peníze! Já chci rodinu! Chci slyšet smích svých vnoučat, chci péct buchty a vyprávět jim pohádky. Chci být součástí jejich života – ne jen někdo, kdo posílá peníze a pak je na obtíž.

Vzpomněla jsem si na chvíli před lety, kdy mi Jitka psala dopis do Německa: „Mami, chybíš mi. Přijeď už domů.“ Tehdy byla malá holčička a já jí slíbila, že jednou přijedu a budeme zase spolu.

Teď už je dospělá žena a já jsem pro ni cizinec.

Rozhodla jsem se zajít na úřad práce a zjistit možnosti bydlení pro seniory. Úřednice byla milá, ale její slova byla tvrdá: „Máte tři děti? To byste měla řešit s nimi. Sociální bydlení je až poslední možnost.“

Cestou domů jsem potkala Lenku s kočárkem. „Mami, nezlob se na nás. My jsme prostě zvyklí žít sami. Navíc Tomáš by nebyl rád…“

Tomáš! Její manžel! Ten samý Tomáš, kterému jsem pomohla splatit hypotéku na jejich dům v Modřicích.

„Lenko,“ řekla jsem tiše, „já nechci být na obtíž. Ale myslela jsem… že když už nemám nikoho jiného…“

Lenka se rozplakala: „Já tě mám ráda! Ale prostě to nejde…“

V tu chvíli mi došlo, že už nemám domov. Mám tři byty – jeden pro Jitku v Praze, jeden pro Lenku v Brně a jeden pro Petra v Plzni – ale žádný z nich není můj.

Večer jsem seděla v parku a dívala se na hvězdy. Přemýšlela jsem o všech těch letech dřiny, o všech těch nocích strávených v cizích postelích a o tom, co mi zbylo.

Možná jsem udělala chybu. Možná jsem měla myslet víc na sebe. Možná bych teď měla aspoň trochu klidu – kdybych si nechala aspoň jeden byt pro sebe.

Ale copak to šlo? Když byly děti malé a potřebovaly střechu nad hlavou?

Teď už je pozdě.

A tak sedím tady – sama – a ptám se: Je možné dát dětem všechno a přesto zůstat sám? Co byste udělali vy na mém místě?