Místo „Ahoj“ jsem slyšela „Jsem Markova manželka.“ Bylo to zničující.

„To snad nemyslíš vážně, Marku!“ vyhrkla jsem, když jsem zahlédla jeho manželku stát ve dveřích kavárny. Její pohled byl upřený přímo na mě a v očích měla směs bolesti a hněvu. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi.

Ale vraťme se o pár týdnů zpět. Bylo to jedno z těch obyčejných odpolední, kdy jsem s kamarádkou Lenkou seděla v naší oblíbené kavárně na Vinohradech. Povídaly jsme si o práci, o tom, jak je těžké najít normálního chlapa, a smály se nad trapnými historkami z Tinderu. Najednou se u našeho stolu objevil on – vysoký, tmavovlasý muž s jiskrou v oku a odzbrojujícím úsměvem. „Můžu si přisednout?“ zeptal se a já cítila, jak mi zčervenaly tváře.

Jmenoval se Marek. Byl vtipný, galantní a měl takový ten zvláštní druh charisma, který vás donutí zapomenout na všechno kolem. Povídali jsme si dlouhé hodiny, až jsme si ani nevšimli, že kavárna už zavírá. Lenka se s úsměvem vytratila a nechala nás o samotě. Když jsme se loučili, Marek mi nenápadně vtiskl do ruky lístek s jeho číslem. „Ozvi se,“ zašeptal.

Doma jsem seděla na posteli a přemýšlela, jestli mu mám napsat. V hlavě mi zněla slova mé mámy: „Hlavně si dej pozor na chlapy, co jsou až moc dokonalí.“ Ale já byla jako omámená. Napsala jsem mu ještě tu noc.

Začali jsme se vídat čím dál častěji. Procházky po nábřeží, večery u vína, smích a dlouhé rozhovory o životě. Marek byl pozorný, naslouchal mi a dával mi pocit, že jsem pro něj jediná na světě. Nikdy ale nechtěl, abychom šli k němu domů. Vždycky měl nějakou výmluvu – že má spolubydlícího, že je tam nepořádek nebo že je unavený z práce.

Jednou večer jsme seděli na lavičce v Riegrových sadech a Marek najednou zvážněl. „Musím ti něco říct,“ začal opatrně. „Nejsem úplně volný.“ Ztuhla jsem. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se tiše.

„Jsem ženatý,“ vydechl. „Ale s manželkou už spolu skoro nejsme. Je to jen formalita. Spíme odděleně, žijeme vedle sebe jako cizí lidé.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Cítila jsem vztek i smutek zároveň. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyčetla jsem mu.

„Bál jsem se, že tě ztratím,“ odpověděl tiše.

Několik dní jsem nebrala jeho hovory ani zprávy. Byla jsem zmatená a nevěděla, co dělat. Lenka mi radila, ať ho pošlu k šípku, ale já byla příliš zamilovaná. Nakonec jsem mu odpustila – přesvědčil mě, že jeho manželství je opravdu mrtvé.

Jenže pak přišel ten osudný den v kavárně. Seděla jsem tam s Lenkou a Marek měl přijít za námi. Najednou se ke stolu přiřítila žena – blond vlasy stažené do culíku, elegantní kabát a v očích slzy.

„Jsem Markova manželka,“ řekla pevným hlasem místo pozdravu.

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všichni v kavárně na nás upírali pohledy. „Tak ty jsi ta jeho milenka?“ pokračovala žena a já cítila, jak se propadám hanbou do země.

„Já… já nevěděla…“ koktala jsem.

„Nevěděla? On ti neřekl, že má doma ženu a dítě?“

Dítě? To už bylo moc. Podlomila se mi kolena a Lenka mě musela podepřít.

Marek dorazil o pár minut později a scéna byla dokonaná. Jeho žena plakala, já brečela taky a on jen stál mezi námi jako malý kluk přistižený při lži.

Doma jsem celé dny jen ležela v posteli a přehrávala si tu scénu pořád dokola. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla věřit někomu, kdo lhal nejen mně, ale i své rodině?

Moje máma mě objala a řekla: „Každý děláme chyby, ale důležité je poučit se z nich.“

Lenka mě vzala na víkend na chalupu do Krkonoš, abych přišla na jiné myšlenky. Večer u krbu jsme si povídaly o tom, proč ženy často věří mužům víc než samy sobě.

Dnes už vím, že Marek nebyl výjimka – podobné příběhy zažívají ženy po celé republice. Ale pořád mě trápí otázka: Proč jsme ochotné obětovat vlastní důstojnost kvůli lásce? A jak poznat, kdy je čas odejít?

Možná jste to zažili taky… Co byste udělali na mém místě? Myslíte si, že lze vůbec někomu opravdu věřit?