Poličky v lednici a ledové ticho: Život pod jednou střechou s tchyní

„To myslíš vážně, Jitko? Rozdělit si poličky v lednici? To už jsme jako na koleji?“ Tchyně stála uprostřed kuchyně s rukama v bok a její hlas rezonoval celým bytem. Manžel Petr se stáhl do kouta, jako by doufal, že splyne s tapetou. Malý Matýsek seděl na podlaze a skládal kostky, aniž by tušil, že právě teď se v jeho domově odehrává další z mnoha malých bitev.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nebylo kam. Tři roky žijeme v tomhle panelákovém bytě na Proseku – já, Petr, Matýsek a jeho matka, paní Novotná. Všichni mi říkají Jitko, ale někdy mám pocit, že jsem tu jen „ta snacha“. Když jsme se sem stěhovali, byla jsem vděčná za střechu nad hlavou. Teď mám pocit, že mě ta střecha dusí.

„Mami, Jitka to myslela dobře,“ zkusil Petr opatrně. „Poslední dobou se nám pletou věci a…“

„A co jako? To už si nemůžeme ani půjčit máslo? Nebo jogurt? To je teď všechno vaše?“

Snažila jsem se zachovat klid. „Nejde o to, že bychom si nechtěli půjčovat. Jen… když ráno hledám Matýskův jogurt a místo něj najdu jen prázdný kelímek, je to trochu nepříjemné.“

Tchyně se ušklíbla. „Tak si to piš na papírek. Nebo si kupte vlastní lednici.“

To byla rána pod pás. Věděla moc dobře, že na vlastní lednici nemáme. Stejně jako nemáme na vlastní byt. Petr pracuje jako technik ve skladu a já učím na půl úvazku češtinu na základce. Peněz je málo a nervů ještě míň.

Ten večer jsme s Petrem seděli v ložnici a mlčeli. Matýsek už spal a z kuchyně se ozývalo jen tiché cinkání nádobí. „Promiň,“ řekl Petr tiše. „Já… nevím, jak to změnit.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Ale už nemůžu pořád hlídat, jestli někdo nesnědl moje máslo.“

Petr mě objal, ale oba jsme věděli, že objetí nic neřeší. Druhý den ráno jsem našla na své poličce v lednici cedulku: „Jitka“. Vedle byla cedulka „Maminka“. Bylo to směšné i smutné zároveň.

Tchyně se mnou od té chvíle skoro nemluvila. Jen občas pronesla něco jedovatého: „Tohle je tvoje máslo, nebo už můžu?“ nebo „Matýskovi jogurty jsou taky na tvé poličce?“ Bylo mi do breku.

Začala jsem si víc všímat drobností. Jak tchyně schválně nechává špinavé hrnce ve dřezu, když ví, že mám ráno naspěch do školy. Jak nahlas telefonuje s kamarádkami a stěžuje si na „mladé, co neumí žít pohromadě“. Jak Petr radši tráví večery v práci přesčas, jen aby nemusel být doma.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a její sestrou po telefonu:

„Ona si myslí, že když má titul, tak je něco víc. Ale neumí ani pořádně uvařit svíčkovou! A ještě mi bude diktovat, kde mám mít máslo.“

Zamrazilo mě to. Nikdy jsem se necítila tak cizí ve vlastním domově.

Začala jsem přemýšlet, jestli jsme udělali chybu. Jestli jsme neměli radši zůstat v našem malém podnájmu na Žižkově, kde jsme měli aspoň klid. Ale tam bychom nikdy neutáhli nájem s dítětem.

Jednoho dne přišla další hádka – tentokrát kvůli pračce. Tchyně vyprala své záclony a nechala je viset přes celý balkon. Matýsek nemohl ven a já měla plné ruce prádla.

„To už si nemůžu ani vyprat?“ vyjela na mě.

„Ale vždyť jste mi mohla říct…“

„Já tu bydlím třicet let! Vy jste tu hosti!“

To slovo – hosti – mě bodlo do srdce.

Začala jsem být podrážděná i na Petra. Proč nic neřekne? Proč mě nikdy nezastane? Proč je mu všechno jedno?

Jednou večer jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozplakala se. Petr přišel za mnou.

„Jitko… já nevím, co dělat.“

„Já už taky ne,“ vzlykla jsem. „Nechci tu být hostem. Chci být doma.“

Petr mě poprvé za dlouhou dobu pohladil po vlasech. „Zkusíme najít něco jiného. I kdyby to byl jen malý podnájem.“

Ale věděli jsme oba, že to nebude hned.

Další týdny byly jako na houpačce. Občas jsme se s tchyní dokázaly zasmát nad Matýskovými hláškami nebo společně vařit oběd. Ale většinou mezi námi viselo napětí jako těžký závoj.

Jednou večer přišla tchyně za mnou do kuchyně.

„Jitko… promiň za ty poličky. Já jen… mám strach, že vás ztratím. Že až odejdete, budu tu sama.“

Nevěděla jsem, co říct. Najednou jsem viděla i její strach – strach ze samoty, z toho, že její syn už není jen její.

Od té doby jsme si občas sedly u kávy a povídaly si – o Matýskovi, o škole, o životě. Nebylo to dokonalé. Ale bylo to lepší.

Přesto každý den přemýšlím: Je možné najít domov tam, kde vás pořád někdo připomíná, že jste jen hostem? Nebo je domov místo v srdci těch, které milujeme – i když je to někdy těžké?