Když odvaha mého syna změnila i můj život

„Ondřeji, to nemyslíš vážně! Vždyť máš skvělou práci, jistotu, všechno, o čem jsem kdy snila!“ vyhrkla jsem, sotva dořekl svou větu. Seděli jsme spolu u kuchyňského stolu, kde jsem mu právě nalila čerstvou kávu. Jeho oči byly klidné, ale v koutcích rtů se mu třásl úsměv. „Mami, já už tam nemůžu dál být. Každý den mám pocit, že se dusím. Fotografie mě naplňuje, tohle je moje šance.“

Zamrazilo mě. Vždycky byl rozumný, nikdy nedělal unáhlená rozhodnutí. Práce v bance byla jeho jistota – měl vlastní byt v Holešovicích, slušnou výplatu, dokonce i šéf ho měl rád. A teď tohle? „A co když to nevyjde? Co když skončíš bez peněz? Co když tě to zničí?“ ptala jsem se zoufale. Ondřej se na mě podíval s takovým klidem, až mě to zabolelo. „Mami, já už teď vím, že bych byl nešťastný, kdybych to aspoň nezkusil.“

Celé týdny jsem chodila jako tělo bez duše. V práci v knihovně jsem byla roztržitá, doma jsem zapomínala vařit večeře. Manžel Petr jen kroutil hlavou: „Nech ho být, je dospělý. Třeba ví líp než my, co chce.“ Ale já si nemohla pomoct – vždyť jsme Ondřeje vychovávali k tomu, aby měl jistotu, aby se nebál práce a zodpovědnosti. A teď tohle všechno zahazuje kvůli nějakým fotkám?

Jednou večer jsem ho potkala na Náplavce. Seděl na zídce s foťákem na krku a smál se s partou lidí. Vypadal šťastněji než kdy dřív. Přistoupila jsem blíž a slyšela jeho hlas: „Tohle je moje první výstava. Přijďte se podívat!“ Byla jsem pyšná a zároveň mě bodlo u srdce – proč mi připadá, že ho ztrácím?

Doma jsem si prohlížela jeho fotografie. Byly plné světla, emocí i obyčejných pražských ulic. Najednou mi došlo, že v nich je něco, co jsem sama nikdy neměla odvahu hledat – svoboda.

Pak přišel ten den. V knihovně nám oznámili reorganizaci a nabídli mi místo v dětském oddělení. Znamenalo to nižší plat a méně prestiže. Cítila jsem se ponížená a ztracená. Večer jsem seděla u stolu a brečela do polštáře. Petr mě objal: „Tak si najdi něco jiného. Něco, co tě bude bavit.“

V tu chvíli mi hlavou probleskla Ondřejova slova: „Kdybych to aspoň nezkusil…“

Začala jsem psát recenze na knihy pro jeden literární web. Nejprve jen po večerech, pak čím dál víc. Najednou mě začali oslovovat i další redakce. Poprvé po letech jsem se těšila do práce – i když byla nejistá a plat mizerný.

Jednoho dne jsme seděli s Ondřejem v kavárně na Letné. „Mami,“ řekl tiše, „já vím, že ses o mě bála. Ale víš co? Já měl strach taky.“ Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsme si byli blíž než kdy dřív.

Dnes už chápu, proč Ondřej riskoval všechno kvůli svému snu. A vím, že i já jsem potřebovala najít odvahu začít znovu – i když mi bylo přes padesát.

Někdy si říkám: Kolik let jsme promarnili tím, že jsme se báli změny? A kolik štěstí nám uniklo mezi prsty jen proto, že jsme nevěřili sami sobě?