Mezi dvěma ženami: Když tchyně vaří místo snachy

„Proč loupáš tolik brambor? A proč potřebuješ tolik polévky, když žiješ sama?“ zeptala se mě sousedka, když mě viděla v kuchyni s obrovským hrncem. Zastavila jsem se v pohybu a na chvíli jsem jen mlčky zírala na hromadu brambor. „Je to pro Tomáše. Je mi ho líto. Jeho žena neumí ani uvařit čaj. Co uvaří, to se nedá jíst, pořád kupuje mražená jídla nebo objednává pizzu…“ povzdechla jsem si a cítila, jak mi v hrudi narůstá hořkost.

Tomáš byl vždycky můj chlapeček. Když byl malý, vařila jsem mu jeho oblíbené bramboráky a svíčkovou. Nikdy si nestěžoval, vždycky mi děkoval a objal mě kolem ramen. Když si přivedl Janu, byla jsem nadšená – konečně někdo, kdo mi ho pomůže opečovávat. Ale Jana byla jiná. Moderní, pracující žena, která místo vaření raději četla knížky nebo chodila běhat. První neděli po svatbě jsem je pozvala na oběd. Jana přinesla koláč z obchodu a Tomáš se jen omluvně usmíval.

„Mami, dneska jsme nestíhali péct,“ řekl tiše. Přikývla jsem, ale v srdci mě to zabolelo. Od té doby jsem začala vařit dvojnásobné porce a balit Tomášovi jídlo do krabiček. Každý týden si pro ně chodil – někdy s Janou, někdy sám. Vždycky se tvářil vděčně, ale Jana se na mě dívala zvláštním pohledem.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Jana. „Aleno, můžeme si promluvit?“ Její hlas zněl napjatě. Pozvala jsem ji na kávu. Seděla naproti mně u stolu, ruce sevřené v klíně.

„Vím, že to myslíte dobře,“ začala opatrně, „ale mám pocit, že mi nevěříte, že se o Tomáše dokážu postarat.“

Zamračila jsem se. „Ale já mu jen chci pomoct! Vždyť on je pořád hladový a vy… no…“

Jana sklopila oči. „Já nejsem vaše generace. Neumím vařit jako vy, ale snažím se. Tomáš mi nikdy neřekl, že mu něco nechutná.“

„Protože tě nechce ranit,“ vyhrkla jsem a ucítila slzy v očích.

Doma jsem pak dlouho přemýšlela nad tím rozhovorem. Vzpomněla jsem si na svou vlastní tchyni – jak mi vyčítala, že neumím správně zadělat těsto na knedlíky, jak mi radila u plotny a já měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá pro jejího syna. Tehdy jsem si slíbila, že já taková nikdy nebudu.

Ale teď? Nechávám Janě prostor? Nebo ji dusím svou péčí?

Další týden přišel Tomáš sám. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel.

„Mami… prosím tě… můžeš nám dát trochu prostoru? Jana je z toho smutná. Má pocit, že ji pořád srovnáváš s tebou.“

Zamrazilo mě. „Ale já vás mám oba ráda! Jen chci, abyste byli šťastní.“

Tomáš mě pohladil po ruce. „My jsme šťastní. Ale potřebujeme najít vlastní cestu.“

Celý večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdné krabičky připravené na další várku jídla. Najednou mi připadaly směšné – jako kdybych jimi chtěla udržet syna u sebe.

Za pár dní mi Jana zavolala znovu. „Aleno, pojďte k nám na večeři.“

S nervozitou jsem přijala pozvání. Byt voněl po pečeném kuřeti a na stole stála miska s bramborovou kaší – trochu řídkou, ale voňavou.

„Vařila jsem sama,“ řekla Jana tiše.

Ochutnala jsem a usmála se: „Je to výborné.“

Jana se poprvé opravdu usmála zpátky.

Od té doby jsme spolu začaly vařit – někdy u nich doma, někdy u mě. Učila jsem Janu recepty své maminky a ona mě zase naučila péct domácí chleba v troubě podle moderního receptu z internetu.

Někdy mám stále strach, že Tomáš bude hladový nebo nešťastný. Ale učím se pouštět ho ze svých ochranných křídel a věřit Janě i jejich společné cestě.

Možná je tohle mateřská láska – naučit se ustoupit a nechat děti žít podle svého.

Říkám si: Kolik z nás matek dokáže opravdu pustit své děti? A kolik z nás si uvědomí, kdy už naše péče není pomocí, ale překážkou? Co myslíte vy?