Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu. Teprve pak jsem pochopila, jak dlouho jsem žila v pocitu viny

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ Pavel stál uprostřed obýváku, jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Lucie, jeho žena, seděla na gauči, ruce složené v klíně a oči upřené do země. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo, ale věděla jsem, že už není cesty zpět.

„Myslím to naprosto vážně,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Musíte odejít. Dnes.“

Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy stát proti vlastnímu synovi. Ale poslední rok mě změnil víc než všechna předchozí léta mateřství. Vždycky jsem byla ta, která se omlouvala, která napravovala chyby, která dávala druhé šance. Ale tentokrát už to dál nešlo.

Začalo to nenápadně. Pavel přišel o práci – propouštěli v továrně v Kladně a on byl mezi prvními. Lucie tehdy čekala dítě a já, jako správná matka, jsem jim nabídla, ať se na pár týdnů nastěhují ke mně do paneláku na Proseku. „Jen na chvíli, mami,“ sliboval Pavel. „Než si najdu něco nového.“

Jenže týdny se změnily v měsíce. Lucie porodila malou Aničku a já se stala babičkou. Místo radosti přišla únava a napětí. Byt byl malý – dvě místnosti pro čtyři lidi a dítě. Každý den začínal hádkami o koupelnu, pokračoval výčitkami o neuklizené kuchyni a končil tichým pláčem za zavřenými dveřmi.

„Mami, mohla bys koupit víc mlíka? A chleba taky došel,“ volala na mě Lucie z kuchyně jedno ráno. Byla jsem už na odchodu do práce – dělám účetní v malé firmě na Palmovce – a neměla jsem čas ani náladu řešit další nákup.

„Lucie, vždyť jste doma celý den. Proč si to nekoupíte sami?“

„Já přece kojím! A Pavel hledá práci,“ odpověděla dotčeně.

Pavel seděl u počítače a tvářil se zaměstnaně. Ale já věděla, že většinu času hraje hry nebo sleduje videa. Pracovní pohovory byly čím dál vzácnější.

Začala jsem být podrážděná. Každý den jsem si připomínala všechny své rodičovské chyby: že jsem byla přísná, že jsem Pavla nutila chodit na klavír místo fotbalu, že jsem ho nikdy pořádně nepochválila za maturitu. Teď jsem se snažila všechno napravit – vařila jsem jim obědy, prala plenky, platila účty.

Ale místo vděku přišly další požadavky. „Mami, mohla bys nám půjčit na kočárek? Ten starý je hrozný.“ „Mami, nemáš nějaké úspory? Potřebujeme novou pračku.“

Jednou večer jsem zaslechla Lucii, jak volá své matce: „Ta tvoje tchyně je fakt hrozná. Pořád nám něco vyčítá.“

Zamrazilo mě. Celý život jsem se snažila být lepší matkou než ta moje – ta mi nikdy nic neodpustila a pořád mi připomínala moje chyby. Nechtěla jsem být stejná. Ale najednou jsem si uvědomila, že mě Pavel i Lucie berou jako samozřejmost.

Jednoho dne přišla poslední kapka. Vrátila jsem se z práce dřív a našla Pavla s kamarády u televize, prázdné lahve od piva na stole a Anička plakala v postýlce. Lucie byla pryč – šla si „odpočinout“ ke kamarádce.

„Pavle! Co to má znamenat?“ vykřikla jsem.

„Mami, neřvi na mě! Máme toho dost!“ odsekl mi syn.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Všechny ty roky pocitu viny, všechny ty snahy o nápravu… Najednou mi došlo, že už nemůžu dál žít pro druhé na úkor sebe.

Seděla jsem tu noc dlouho u kuchyňského stolu a přemýšlela o svém životě. O tom, jak mě vina svazovala – jak jsem dovolila Pavlovi i Lucii využívat mé dobroty jen proto, že jsem měla pocit, že jim něco dlužím.

Druhý den ráno jsem jim oznámila své rozhodnutí.

„Musíte odejít. Najděte si podnájem nebo běžte k Lucčiným rodičům. Já už to dál nezvládnu.“

Pavel křičel, Lucie plakala a já měla pocit, že mi pukne srdce. Ale vydržela jsem.

Odešli za týden. Byt byl najednou tichý a prázdný – ale také klidný. První týdny byly těžké. Plakala jsem do polštáře a ptala se sama sebe: Jsem opravdu tak špatná matka? Nezradila jsem svého syna?

Ale pak přišel zvláštní pocit úlevy. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, koupila si nové knihy a po letech si objednala dovolenou do lázní v Poděbradech.

Pavel mi dlouho nevolal. Nakonec mi napsal SMS: „Mami, promiň… Asi jsme to přehnali.“

Nevím, jestli nám vztah někdy bude jako dřív. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju svůj vlastní život – ne život plný výčitek a obětí.

A tak se ptám: Kolik z nás matek žije v neustálém pocitu viny? A kdy přijde ten okamžik, kdy si konečně dovolíme myslet taky na sebe?