Pozvala jsem svou bývalou snachu bydlet ke mně: Můj syn je mi cizí, zůstali mi jen vnuk a dcera

„Proč jsi mě vlastně pozvala, Aleno? Myslíš, že tohle je řešení?“ Lucie stála ve dveřích mého bytu, mokré vlasy jí lpěly na tváři a v očích měla slzy i vzdor. Venku pršelo, jako by se nebe rozhodlo vyplakat všechny naše bolesti najednou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen o mně a o ní. Je to o Petrovi, o mém vnukovi Matyášovi, o celé naší rodině, která se rozpadla na kusy.

Petr byl vždycky jiný. Možná proto, že vyrůstal bez otce. Jeho táta odešel, když mu byly tři roky. Prý „nezvládal rutinu a moc odpovědnosti“. Jako bych já, tehdy o tři roky mladší než on, věděla víc o odpovědnosti. Ale zvládla jsem to. Vychovala jsem Petra sama, dělala dvě práce, abychom měli na nájem v paneláku na Jižním Městě. Nikdy jsem si nestěžovala. Jenže když Petr dospěl, začal mi unikat mezi prsty.

Oženil se mladý. Lucie byla jeho první velká láska. Byla tichá, hodná holka z Nuslí, která nikdy moc nemluvila, ale když už něco řekla, stálo to za to. Měla jsem ji ráda. Byla jiná než já – klidná, rozvážná. Když se jim narodil Matyáš, byla jsem šťastná. Konečně jsem měla pocit, že všechno to trápení mělo smysl.

Jenže pak přišla krize. Petr začal být doma čím dál méně. Práce v IT ho pohltila. Lucie mi jednou pošeptala do telefonu: „Aleno, on už mě nemiluje.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale sama jsem cítila, že něco není v pořádku.

A pak přišel rozvod. Petr odešel za jinou – za kolegyní z práce. Lucie zůstala sama s Matyášem v malém bytě na Proseku. Petr platil alimenty, ale jinak byl duchem nepřítomný. Já jsem najednou ztratila syna – byl mi cizí. Přestali jsme si volat, přestal mě navštěvovat.

Jednoho večera mi Lucie zavolala: „Aleno, můžu k tobě přijít? Už to sama nezvládám.“ Neváhala jsem ani minutu. Pozvala jsem ji i s Matyášem k sobě.

První týdny byly zvláštní. Najednou jsem měla doma ženu, která byla dřív mou snachou a teď byla spíš jako dcera. Matyáš běhal po bytě a smál se – jeho smích mi připomínal časy, kdy byl Petr malý. Lucie mi pomáhala s domácností, vařily jsme spolu svíčkovou i bramboračku. Večer jsme seděly u televize a povídaly si o životě.

Jenže ne všichni byli nadšení. Moje dcera Jana mi jednoho dne zavolala: „Mami, co to děláš? Proč si bereš domů cizí ženskou? To ti nestačí vlastní rodina?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Lucie není cizí – je matkou mého vnuka! Ale Jana byla neústupná: „Petr tě potřebuje! A ty místo toho pomáháš jeho bývalé?“

Začala jsem pochybovat. Dělám správně? Neztrácím tím poslední zbytky vztahu se svým synem? Ale když jsem viděla Matyáše spát klidně v posteli vedle Lucie, věděla jsem, že dělám to nejlepší, co můžu.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr. Dlouho jsme se na sebe dívali beze slova.

„Mami… proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.

„Co přesně myslíš?“ odpověděla jsem.

„Proč jsi pozvala Lucii k sobě? Proč jsi mě nepožádala o radu?“

„Protože jsi tu nebyl,“ řekla jsem upřímně. „A protože ona potřebovala pomoc.“

Petr sklopil oči. „Já… nevím, co mám dělat. Všechno je špatně.“

Chtěla jsem ho obejmout jako kdysi, když byl malý a bál se bouřky. Ale mezi námi byla propast let nevyřčených slov a zklamání.

Petr odešel stejně tiše, jako přišel.

Další týdny byly plné napětí. Jana mi přestala volat úplně. Petr se neozýval. Jen Matyáš a Lucie byli mým světem.

Jednou večer jsme s Lucií seděly u stolu a ona řekla: „Aleno… myslíš, že děláme správně? Že jsme spolu pod jednou střechou?“

Podívala jsem se na ni a cítila slzy v očích. „Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Ale aspoň nejsme samy.“

Začala jsem si všímat drobností – jak Matyáš roste a jak mu chybí táta; jak Lucie občas pláče do polštáře; jak já sama toužím po tom slyšet od Petra obyčejné ‚mami‘.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně na návštěvu. Sedla si ke mně do kuchyně a řekla: „Mami… promiň mi to všechno. Já jen nechci přijít o tebe.“ Objaly jsme se a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Možná jsme zvláštní rodina – rozbitá a poslepovaná dohromady ze střípků minulosti i přítomnosti. Ale máme jeden druhého.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem bojovat víc za Petra? Nebo je správné chránit ty, kteří mě potřebují právě teď?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu i tehdy, když už dávno není taková, jakou jsme ji znali?