Můj manžel byl vlk v rouše beránčím: Jak jsem zjistila pravdu o našem manželství
„Ty jsi mi lhal, Ondřeji! Celou tu dobu jsi mi lhal!“ křičela jsem a hlas se mi třásl. Stála jsem uprostřed naší kuchyně v paneláku na Proseku, v ruce jsem svírala jeho telefon, kde jsem právě objevila zprávy, které měly zůstat navždy skryté. Ondřej stál naproti mně, ruce měl zkřížené na prsou a v očích mu probleskoval chladný klid, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.
„Kláro, uklidni se. Všechno si vysvětlíme,“ řekl tiše, ale jeho hlas byl prázdný. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.
Když jsme se před třemi lety poznali na svatbě mé nejlepší kamarádky Jitky, připadal mi Ondřej jako sen. Vysoký, pohledný, vtipný – a hlavně pozorný. Po rozvodu s mým prvním mužem jsem byla zraněná a on byl jako lék na všechny moje rány. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být znovu šťastná. A on to věděl.
Začali jsme spolu chodit a všechno šlo rychle. Po půl roce jsme se sestěhovali do mého bytu, který jsem zdědila po babičce. Ondřej byl vždycky ochotný pomáhat – s opravami, s nákupy, dokonce i s mojí nemocnou maminkou. Moje rodina ho milovala. Táta říkal: „Takového chlapa si drž, Klárko.“
Jenže teď, když jsem četla ty zprávy jeho kamarádovi Radkovi – „Neboj, kámo, až to bude oficiální, budu mít vystaráno. Klára má byt i slušné úspory.“ – mi došlo, že všechno byla jen hra.
„Jak dlouho to víš?“ zeptala jsem se tiše. „Jak dlouho jsi mě využíval?“
Ondřej se zhluboka nadechl. „Kláro, já tě mám rád…“
„Ale ne dost na to, abys mě miloval,“ skočila jsem mu do řeči. „Byla jsem pro tebe jen vstupenka k lepšímu životu.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mi říkal, jak je rád, že už nemusí bydlet v podnájmu na Žižkově. Jak obdivoval můj byt s výhledem na park. Jak se vždycky zajímal o to, kolik mám naspořeno a jestli bychom si neměli koupit auto.
Moje máma mi jednou řekla: „Klárko, dej si pozor. Někteří lidé nejsou tím, čím se zdají.“ Smála jsem se tomu. Teď bych dala cokoliv za to, abych ji poslechla.
„A co teď?“ zeptala jsem se ho zlomeně.
Ondřej pokrčil rameny. „Můžeme to zkusit dál… Já tě mám fakt rád.“
„Ale já už ti nevěřím,“ zašeptala jsem.
Ten večer jsem poprvé spala v obýváku na gauči. Celou noc jsem přemýšlela o tom, co bude dál. Ráno mi volala Jitka: „Kláro, co se děje? Včera jsi mi psala úplně rozhozená.“
Všechno jsem jí řekla. Mlčela a pak jen dodala: „Tohle si nezasloužíš.“
Další dny byly jako zlý sen. Ondřej se snažil chovat normálně, ale mezi námi viselo ticho a napětí. Když přišla máma na návštěvu a viděla mě uplakanou, hned poznala, že je něco špatně.
„Klárko, musíš myslet hlavně na sebe,“ řekla mi pevně. „Nenech se využívat.“
Ale nebylo to tak jednoduché. Byla jsem zvyklá mít Ondřeje vedle sebe – při snídani, večer u televize, při procházkách po Letné. Najednou byl cizí. Každý jeho dotek mi připadal falešný.
Jednou večer jsme seděli u stolu a mlčky večeřeli. Najednou Ondřej promluvil: „Víš, možná bychom si měli dát pauzu.“
Zasmála jsem se hořce: „Pauzu? Ty chceš pauzu od peněz nebo ode mě?“
Zrudl a odešel do ložnice.
Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho nezaujatého, kdo by mi pomohl pochopit, proč jsem byla tak slepá. Paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá.
„Kláro,“ řekla mi jednou, „vy jste chtěla věřit v lásku. To není chyba. Ale teď musíte věřit sama sobě.“
Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se – co když už nikdy nenajdu nikoho jiného? Co když zůstanu sama?
Jednoho dne přišel Ondřej domů pozdě v noci a byl opilý. „Víš co?“ řekl mi rozmazaně. „Stejně jsi nudná… Jen peníze tě dělají zajímavou.“
To byla poslední kapka.
Druhý den ráno jsem mu oznámila: „Chci rozvod.“
Neprotestoval. Jen pokrčil rameny a začal si balit věci.
Když odešel, seděla jsem dlouho u okna a dívala se na šedé pražské nebe. Byla jsem sama – ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.
Teď je to pár měsíců od té doby. Pořád to bolí. Ale začínám znovu žít – pro sebe, ne pro někoho jiného.
Někdy si říkám: Jak poznat člověka doopravdy? Dá se vůbec někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?