Dům na prodej: Když tchyně rozhoduje o našem životě

„Tohle je moje rozhodnutí a vy s tím prostě musíte počítat!“ zasyčela na mě paní Věra, když jsem jí v kuchyni podávala kávu. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Můj manžel Tomáš seděl u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do stolu. Naše dcera Anička si hrála v obýváku a netušila, že se právě hroutí svět, ve kterém vyrostla.

„Věro, vždyť víte, že nemáme kam jít,“ snažila jsem se zachovat klid. „Hypotéku nám teď nikdo nedá, Tomáš je po té nehodě pořád na neschopence a já mám jen poloviční úvazek. Nemůžete nás jen tak vyhodit.“

Tchyně si povzdechla a upila kávy. „Petro, já jsem celý život dřela. Teď chci něco pro sebe. Chci si koupit byt v centru, chodit do divadla, cestovat. Tenhle barák je pro mě už moc velký. A vy jste dospělí, musíte se postarat sami o sebe.“

Tomáš konečně zvedl hlavu. „Mami, vždyť jsme ti vždycky pomáhali. Když jsi měla tu operaci kyčle, Petra tu byla každý den. A teď nás chceš vyhodit?“

„Nevyhazuju vás,“ odvětila ledově. „Jen prodávám dům. Můžete si najít něco svého.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždycky jsem se snažila být ta dobrá snacha – pekla jsem jí bábovky, chodila s ní na nákupy, poslouchala její nekonečné stížnosti na sousedy i na život. Ale nikdy jsem necítila opravdové přijetí. Vždycky jsem byla ta cizí, která jí vzala syna.

Když jsme se s Tomášem před osmi lety brali, neměli jsme nic. On pracoval jako elektrikář, já učila na základce. Věra nám nabídla, že můžeme bydlet u ní v domě na okraji Plzně – prý abychom ušetřili na vlastní bydlení. Jenže roky plynuly a my jsme si zvykli. Narodila se Anička a dům byl plný smíchu i hádek, ale byl to náš domov.

Teď mi připadalo, že všechno to úsilí bylo k ničemu. Věra nikdy nepochopila, jak moc nám tímhle krokem ubližuje.

Večer jsem seděla v ložnici a Tomáš mlčky ležel vedle mě. „Co budeme dělat?“ zašeptala jsem.

„Nevím,“ odpověděl tiše. „Mám pocit, že máma nás nikdy nebrala jako rodinu. Jako bychom byli jen přítěž.“

Další dny byly plné napětí. Věra začala zvát realitní makléře, prohlíželi si náš obývák, ptali se na stav střechy a topení. Anička se mě ptala, proč cizí lidé chodí po našem domě.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Věrou a její sestrou Jarmilou:

„Věro, ty jim to fakt uděláš? Vždyť Petra je hodná holka a Tomáš ti vždycky pomáhal.“

„Jarmilo, já už nechci být služka vlastní rodině. Chci žít! Oni si poradí.“

Cítila jsem vztek i zoufalství. Byla jsem rozpolcená – chápu, že má právo na svůj život, ale proč to musí být na náš úkor?

Začali jsme hledat podnájem. Byty byly drahé a malé. Tomáš byl čím dál víc uzavřený do sebe, hádali jsme se kvůli každé hlouposti – kvůli penězům, kvůli Aničce, kvůli tomu, kdo půjde za Věrou poprosit o odklad.

Jednou večer jsem už nevydržela a šla za ní do kuchyně.

„Věro, prosím vás… aspoň půl roku navíc. Než Tomášovi skončí neschopenka.“

Podívala se na mě tvrdě: „Petro, já už mám kupce. Smlouva bude podepsaná za měsíc.“

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – jak mě bolí její lhostejnost, jak moc mi chybí pocit rodiny. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a odešla.

Poslední měsíc v domě byl jako zlý sen. Balili jsme věci do krabic, Anička plakala, že nechce pryč od kamarádů ze školky. Tomáš byl zlomený.

Když jsme odjížděli poslední den, Věra stála ve dveřích s ledovým výrazem.

„Tak hodně štěstí,“ řekla suše.

Anička jí zamávala a já cítila jen prázdno.

Teď sedím v malém bytě na sídlišti a přemýšlím: Udělala jsem někde chybu? Nebo je rodina opravdu jen slovo? Jak byste se zachovali vy? Myslíte si, že má člověk právo začít znovu i za cenu rozbití rodiny?