Když ticho bolí víc než samota: Příběh jedněch narozenin

„Tak co, Zuzano, kolik ti dneska je? Čtyřicet pět? Padesát?“ ozvalo se posměšně z telefonu, když jsem si pustila starou hlasovou zprávu od bratra. Byla to jediná nahrávka, kterou jsem letos slyšela. Sedím v kuchyni, na stole mi chladne káva a vedle ní leží mobil, který už několik hodin mlčí. Dnes mám narozeniny. Dřív bych v tuto chvíli měla za sebou už tři telefonáty od kolegyň z práce, dvě pozvánky na večeři a minimálně jednu kytici od sousedky paní Novotné. Teď tu sedím sama a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo.

Ještě před pár lety jsem byla duší každé společnosti. Vždycky jsem organizovala oslavy, výlety na Sázavu, společné pečení cukroví před Vánoci. Všichni mi říkali: „Zuzko, ty jsi ta naše sluníčková holka.“ A já tomu věřila. Jenže pak přišla nemoc maminky. Najednou jsem byla jediná, kdo za ní jezdil do nemocnice v Motole, kdo jí nosil domácí polévku a četl jí knížky. Bratr Petr měl pořád moc práce, sestra Jana bydlela v Brně a prý nemohla jezdit tak často. Všechno zůstalo na mně.

„Zuzko, ty jsi stejně vždycky byla ta nejzodpovědnější,“ řekla mi jednou Jana do telefonu. „Já bych to nezvládla.“ Jenže já to zvládala jen na oko. Večer jsem brečela do polštáře a ráno si nasadila úsměv pro maminku i pro svět. Když maminka po roce zemřela, najednou se rodina začala rozpadat. Petr se urazil kvůli dědictví – prý jsem ho zmanipulovala, aby dům připadl mně. Jana mi přestala volat úplně.

Přátelé? Ti první mě ještě utěšovali. Ale když jsem po pohřbu odmítla přijít na Silvestrovskou párty s tím, že nemám náladu, začaly se pozvánky vytrácet. „Zuzko, my tě chápeme, ale už je to půl roku…“ slyšela jsem od Katky. Jenže já jsem nebyla schopná smát se cizím vtipům a tvářit se, že je všechno jako dřív.

V práci jsem se snažila držet tempo. Ale když přišla reorganizace a propustili mě jako první – prý kvůli věku a „nedostatečné flexibilitě“ – ztratila jsem poslední místo, kde mě někdo potřeboval. Najednou jsem měla spoustu času a nikoho, s kým bych ho sdílela.

Dnes je to přesně rok od chvíle, kdy mi naposledy někdo zazpíval k narozeninám osobně. Byla to sousedka paní Novotná, která mi přinesla bábovku a objala mě ve dveřích. Letos je v domově důchodců a já jí mohu jen poslat pohlednici.

Zazvonil zvonek u dveří. Srdce mi poskočilo – třeba někdo přece jen přijde! Otevřela jsem s úsměvem, ale za dveřmi stál kurýr s letákem na novou pizzerii v ulici. „Hezký den,“ zamumlal a už byl pryč.

Sedla jsem si zpět ke stolu a pustila rádio. Moderátor právě vyhlašoval soutěž o nejvtipnější narozeninovou historku. Chvíli jsem přemýšlela, že bych zavolala a řekla o tom, jak jsme kdysi s kamarádkami vylezly na Petřínskou rozhlednu ve večerních šatech a zpívaly tam „Škoda lásky“. Ale pak jsem si uvědomila, že už ani nevím, kde ty kamarádky jsou.

Telefon stále mlčí. Prohlížím si staré fotografie – já s Katkou na Karlově mostě, já s Petrem a Janou u vánočního stromku na Staromáku… Všichni se smějí. Kde jsou teď? Proč už nikdo nevolá?

Možná jsem byla příliš ochotná pomáhat druhým a zapomněla jsem na sebe. Možná jsem měla víc říkat ne a méně se obětovat pro ostatní. Nebo je to prostě tím věkem? Lidé mají své rodiny, starosti… Ale proč je tak těžké udržet aspoň jedno opravdové přátelství?

Zvedám telefon a napíšu Janě: „Všechno nejlepší k narozeninám přeje tvoje sestra Zuzka.“ Vím, že má narozeniny až za měsíc, ale třeba jí to připomene, že existuji.

Venku začíná pršet. Dívám se z okna na prázdnou ulici a přemýšlím: Je samota trestem za to, že jsme byli příliš dobří? Nebo je to jen další etapa života, kterou musíme přijmout?

Možná bych měla zkusit někomu zavolat sama. Ale co když už nikdo nestojí o můj hlas?

A tak tu sedím s kávou a čekám na zprávu, která možná nikdy nepřijde.

Řekněte mi – kdy jste naposledy někomu zavolali jen proto, abyste mu popřáli k narozeninám? A myslíte si, že opravdové přátelství může vydržet i bez každodenního kontaktu?