Roztržené řetězy: Otcovo procitnutí mezi dcerami
„To není fér, tati! Lucie zase dostala víc než já!“ Martina stála v kuchyni, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Já, Jaroslav, jsem seděl u stolu s hrnkem kávy a cítil, jak se mi hrudník svírá. Bylo mi šedesát pět a měl bych být moudrý, ale v tu chvíli jsem byl jen zmatený starý muž, který nevěděl, co říct.
„Martino, prosím tě, to není pravda. Každé jsem dal stejně,“ snažil jsem se bránit, ale věděl jsem, že lžu. Lucii jsem opravdu přispěl na novou kuchyň víc než Martině na opravu auta. Ale Lucie má přece tři děti, říkal jsem si vždycky. Martina je bezdětná, žije sama v bytě na Žižkově. Jenže tahle logika už dávno nefungovala.
„Vždycky to bylo stejné! Lucie je tvoje zlatíčko a já jsem ta druhá,“ vykřikla Martina a zabouchla za sebou dveře. Zůstal jsem sedět v tichu, které bylo těžší než olovo. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem se snažil být spravedlivý. Ale co když jsem byl jen slepý?
Moje žena Alena zemřela před deseti lety. Od té doby jsem se snažil být pro holky oporou. Každé Vánoce, každé narozeniny – vždycky jsem jim něco dal. Peníze, dárky, zážitky. Myslel jsem si, že takhle držím rodinu pohromadě. Ale teď vidím, že jsem mezi ně zasel závist.
Jednoho večera mi volala Lucie. „Tati, Martina mi psala hnusnou zprávu. Prý si tě kupuju penězma! To je nesmysl! Já přece nemůžu za to, že mám děti a potřebuju pomoct!“
„Lucie, já… já nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem poprvé v životě nahlas. „Chtěl jsem vám oběma pomoct.“
„Tak nám pomoz jinak! Přestaň nám dávat peníze a začni nás poslouchat!“
Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, jak jsme s Alenou vyrůstali v jiných časech – ona z dělnické rodiny z Ostravy, já syn učitele z Pardubic. Peníze byly vždycky problém. Když jsme měli holky malé, šetřili jsme na všechno – na dovolenou v Chorvatsku, na nové kolo, na školní výlety. A teď? Teď mám důchod a nějaké úspory po Aleně a místo radosti z toho cítím jen prázdnotu.
Začal jsem si všímat detailů: jak se Lucie s Martinou vyhýbají společným setkáním; jak se při rodinných obědech baví jen o počasí nebo politice; jak se nikdy nedívají jedna druhé do očí. Všechno to bylo moje vina?
Jednoho dne jsem pozval obě na oběd do malé restaurace na Letné. Seděli jsme u okna s výhledem na park a já cítil napětí ve vzduchu.
„Holky,“ začal jsem nejistě, „vím, že jsem udělal chyby. Myslel jsem to dobře, ale asi jsem vám tím spíš ublížil.“
Martina mlčela a dívala se z okna. Lucie si hrála s ubrouskem.
„Chci to změnit,“ pokračoval jsem. „Nechci už mezi vámi žádnou závist ani soutěžení o moji přízeň nebo peníze.“
Martina se nadechla: „A co teda chceš?“
„Chci vás zpátky,“ řekl jsem tiše. „Chci zase rodinu.“
Lucie se rozplakala. Martina jí podala kapesník – poprvé po letech nějaké blízkosti mezi nimi.
Začali jsme spolu mluvit o věcech, které jsme roky zametali pod koberec: o tom, jak se Martina cítila odstrčená; o tom, jak Lucie záviděla Martině svobodu; o tom, jak měly obě pocit, že musí bojovat o moji lásku.
Bylo to bolestivé a dlouhé. Ale poprvé po letech jsme byli upřímní.
Dnes už peníze nerozdávám podle potřeby nebo zásluh. Místo toho dávám čas – společné výlety do Krkonoš, nedělní obědy u mě doma v paneláku na Proseku, společné pečení vánočního cukroví s vnoučaty i Martinou.
Není to dokonalé – staré rány se hojí pomalu. Ale cítím naději.
Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že láska se nedá koupit? Kolik rodin ještě musí projít stejnou bolestí jako my?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec napravit tolik let nepochopení?