„Sbal si věci a přijeď!“ – Když tchyně překročí všechny hranice

„Sbal si věci a přijeď! Hned!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že to musel slyšet i soused přes zeď. Stála jsem v kuchyni, v ruce lžičku s rozmačkaným banánem pro našeho tříměsíčního syna Matěje, a cítila, jak mi krev stoupá do hlavy. Tchyně – paní Dana – byla vždycky rázná žena, ale od chvíle, kdy se Matěj narodil, její potřeba řídit náš život překročila všechny meze.

„Dano, teď opravdu nemůžeme. Matěj má rýmu a já jsem nevyspalá,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, i když jsem měla chuť křičet. „To je právě ono! Proto potřebuješ pomoc. Sbal si věci a přijeď ke mně na týden. Já ti ukážu, jak se to dělá. Alespoň bude Matěj v pořádku,“ nedala se odbýt.

Položila jsem telefon a zhluboka se nadechla. V tu chvíli vešel do kuchyně můj manžel Petr – ano, Petr, žádný Aaron, protože jsme v Česku a tady mají muži jména jako Petr, Tomáš nebo Honza. „Co chtěla máma?“ zeptal se s nevinným výrazem. „Co asi? Chce, abychom k ní jeli na týden. Prý mi ukáže, jak se starat o dítě.“

Petr si povzdechl a sklopil oči. „Víš, že to myslí dobře…“ začal opatrně. „Ne, Petře! Ona to nemyslí dobře. Ona prostě nechce přijmout, že jsme rodina my dva a Matěj. Že už nejsme její děti!“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě to všechno vyčerpává. Od porodu jsem měla pocit, že místo radosti z mateřství musím neustále bojovat o vlastní prostor. Dana mi volala každý den – někdy i třikrát – s radami, co mám dělat: „Nedávej mu tolik mléka! Nedávej ho spát na bok! Neber ho tolik do náruče!“ A Petr? Ten vždycky jen pokrčil rameny: „To je prostě máma.“

Vzpomněla jsem si na naše první setkání v nemocnici před dvěma lety. Byla jsem tam na preventivní prohlídce a Petr doprovázel svou matku na kontrolu srdce. Už tehdy bylo jasné, že jejich vztah je… těsný. Ale tehdy mi to připadalo roztomilé – jak jí držel kabát, jak jí kupoval kávu z automatu. Netušila jsem, že jednou budu muset o jeho pozornost soupeřit právě s ní.

Po narození Matěje se všechno změnilo. Dana byla u nás doma skoro každý den. Přinesla vlastní ručníky („Ty tvoje jsou moc drsné na dětskou pokožku“), vlastní polštář („Abych mohla přespat, kdyby bylo potřeba“), dokonce i vlastní hrnek („Abych nemusela pít z těch tvých malých šálků“). Cítila jsem se jako host ve vlastním bytě.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděli jsme s Petrem u stolu, Matěj konečně usnul a já měla pocit, že jestli něco neřeknu teď, už nikdy nenajdu odvahu.

„Petře, já už to takhle dál nezvládnu,“ začala jsem tiše. „Tvoje máma… ona mě dusí. Já chci být máma svému dítěti podle svého. Ne podle jejích představ.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já vím, že je někdy moc… Ale ona je sama od té doby, co táta umřel. Má jen mě…“

„Ale teď má i nás! Má vnuka! Jenže jestli to takhle půjde dál, tak přijde i o nás,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala.

Následující dny byly napjaté. Dana volala méně často – asi jí Petr něco naznačil – ale když přišla na návštěvu, bylo cítit napětí ve vzduchu. Seděla u stolu s rukama složenýma na klíně a dívala se na mě pohledem, který říkal: „Ty mi bereš syna.“

Jednou večer jsem slyšela Petrovův rozhovor s matkou za zavřenými dveřmi: „Mami, musíš to pochopit… Mája potřebuje prostor. Já taky.“

„A co já? Já už nikoho jiného nemám!“ slyšela jsem její zlomený hlas.

V tu chvíli mi jí bylo líto. Ale zároveň jsem věděla, že pokud neudržím hranice teď, nikdy už nebudu mít svůj domov.

Začala jsem hledat způsoby, jak situaci řešit jinak než hádkami. Navrhla jsem Daně společné procházky s Matějem v parku místo dlouhých návštěv doma. Pozvala jsem ji na oběd do restaurace místo vaření u nás v kuchyni. Bylo to těžké – někdy odmítla, někdy přišla a celou dobu mlčela.

Jednou mi ale řekla: „Víš… já jen nechci být sama. Bojím se, že když tě nechám být matkou podle sebe, ztratím vás oba.“

Seděla jsem naproti ní a poprvé viděla v jejích očích strach místo zloby.

„Dano… já vás nechci ztratit,“ řekla jsem upřímně. „Ale potřebuju být mámou podle sebe. Potřebuju cítit, že mám svůj domov.“

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Dana se učí ustupovat a já se učím být trpělivější. Petr konečně pochopil, že jeho role není jen syn nebo manžel – ale hlavně otec a partner.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi vlastní rodinou a rodinou partnera? Nebo je člověk vždycky nucen volit stranu? Co byste dělali vy na mém místě?