Moje tchyně mi roky ničila život. Teď ochutnává vlastní medicínu – a já nevím, co cítit.

„Jano, tohle jsi zase spálila! Copak neumíš ani obyčejný řízek?“ Tchyně stála v naší kuchyni, ruce v bok, pohled jako led. Bylo mi třicet, čerstvě vdaná za Petra, a měla jsem pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. Každý můj krok sledovala, každou chybu mi připomínala. Petr se snažil být nestranný, ale vždycky nakonec řekl: „Maminka to myslí dobře.“

První roky byly peklo. Paní Nováková bydlela jen o dvě ulice dál a měla klíče od našeho bytu – „pro případ nouze“, jak říkala. V praxi to znamenalo, že kdykoliv jsem přišla z práce dřív, mohla jsem ji najít v obýváku, jak přerovnává knihy nebo kontroluje ledničku. „Tady máš zase prošlý jogurt,“ komentovala s úšklebkem. „A tuhle knihu bys měla dát pryč, je to brak.“

Když se nám narodila dcera Anička, doufala jsem, že se všechno změní. Místo toho se tlak zvýšil. „To dítě je pořád hladové! Kojíš vůbec správně?“ ptala se mě před Petrem i jeho sestrou Lenkou. Každé rozhodnutí – od plenek po školku – bylo pod drobnohledem. „Za nás se to dělalo jinak,“ slýchala jsem denně.

Jednou jsem se rozplakala přímo před Petrem. „Já už nemůžu! Tvoje máma mě dusí!“ On mě objal, ale pak jen tiše řekl: „Víš, ona je sama. Táta umřel brzy a Lenka bydlí v Brně.“ Cítila jsem vinu i vztek zároveň.

Roky plynuly a já si zvykla žít ve stínu její kritiky. Naučila jsem se mlčet, přikyvovat a dělat si věci po svém. Anička rostla a začala si všímat napětí mezi mnou a babičkou. „Mami, proč tě babička nemá ráda?“ ptala se jednou večer. „To není pravda, zlato,“ zalhala jsem a cítila slzy v očích.

Před dvěma lety se všechno změnilo. Paní Nováková si našla přítele – pana Dvořáka. Byl vdovec, energický pán s ostrým jazykem a jasnými představami o pořádku. Zpočátku byla tchyně šťastná jako nikdy předtím. Volala mi každý den a vyprávěla o výletech a divadle.

Pak ale začaly stížnosti: „On mi pořád říká, že neumím vařit! Prý mám špatně srovnané ponožky v šuplíku! A představ si, on mi přerovnává knihy podle abecedy!“ Slyšela jsem v jejím hlase poprvé nejistotu.

Jednoho dne přišla ke mně domů s uplakanýma očima. „Jano, já už nevím, co mám dělat… On mě pořád kritizuje! Nic mu není dost dobré.“ Seděla u našeho stolu přesně tam, kde kdysi sedávala a hodnotila moje řízky. Teď byla zlomená.

Petr přišel domů a našel nás dvě v tichu. „Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Maminka má těžké období,“ odpověděla jsem tiše.

Tchyně na mě pohlédla a poprvé za těch čtrnáct let řekla: „Jano… já jsem ti asi hodně ublížila, viď?“

Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běžely všechny ty roky bolesti a ponížení. Ale taky jsem viděla před sebou starou ženu, která poprvé zažívá to samé, co způsobovala mně.

Od té doby se náš vztah změnil. Tchyně je krotší, méně kritická. Občas mě požádá o radu nebo pomoc. Ale někdy mám pocit zadostiučinění – a pak se za to stydím.

Nedávno jsme spolu seděly na lavičce před domem a ona řekla: „Víš, Jano… člověk si často neuvědomí, co dělá druhým, dokud to nezažije sám.“

Dívám se na ni a přemýšlím: Mám jí odpustit? Nebo je spravedlivé nechat ji chvíli trpět? Co byste udělali vy na mém místě?