Svatba mé sestry a babička v našem bytě: Když rodina znamená i těžká rozhodnutí

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkl jsem na sestru, když jsem vešel do kuchyně a uviděl babičku sedět u stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. Bylo to ráno po její svatbě, kdy se všechno mělo změnit k lepšímu. Místo toho jsem měl pocit, že se mi svět hroutí pod rukama.

„Neměla jsem odvahu,“ zašeptala Jana a sklopila oči. „Babička už nemůže být sama. Mamka jí to řekla včera večer. Prý už na ni nemá čas.“

Babička Alena se na mě podívala a pokusila se usmát. „Neboj se, Honzíku, já tu dlouho nebudu na obtíž. Jen než si něco najdu.“

Jenže já věděl, že to není pravda. Babička byla poslední roky čím dál slabší, často zapomínala, někdy se jí třásly ruce tak, že si ani nedokázala nalít čaj. Ale nikdy by si nepřiznala, že potřebuje pomoc. A teď byla tady – v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme s Janou sotva měli místo pro sebe.

Jana byla šťastná – aspoň zpočátku. Po svatbě s Tomášem jsme plánovali, že si najdeme něco vlastního, ale peníze byly problém. Rodiče nám nemohli pomoct, táta přišel o práci a máma dělala prodavačku v Albertu. Tomáš měl sice práci v IT, ale hypotéka byla nedosažitelná. A teď ještě babička.

První týdny byly zvláštní. Babička se snažila být neviditelná – vstávala brzy ráno, aby nám nezabírala koupelnu, vařila obědy a uklízela. Ale bylo vidět, že jí to nejde tak jako dřív. Jednou spálila polévku, jindy zapomněla vypnout žehličku. Jana byla nervózní, Tomáš se začal zdržovat v práci déle než obvykle.

Jednoho večera jsem přišel domů a slyšel hádku z ložnice.

„Tohle už nejde! Já chci mít konečně svůj život! Vždyť jsme se sotva vzali a už tu máme dalšího člověka!“ křičela Jana.

„A co mám dělat? Vyhodit ji na ulici?“ odpověděl Tomáš tiše.

Stál jsem za dveřmi a cítil se jako zrádce. Vždycky jsem si myslel, že rodina je všechno. Ale teď jsem začínal chápat, jak těžké je žít podle toho.

Další den jsem šel s babičkou na procházku do parku. Sedli jsme si na lavičku a ona mi vyprávěla o svém dětství v Hradci Králové, o tom, jak přišla do Prahy za prací a jaké to bylo vychovávat dvě děti sama po smrti dědy.

„Víš, Honzíku,“ řekla najednou, „já vím, že tu překážím. Ale já už nemám kam jít.“

Zarazilo mě to. Nikdy jsem ji neslyšel takhle mluvit.

„Babičko, nejsi na obtíž,“ zalhal jsem.

Usmála se smutně. „To říkáš jen proto, že jsi hodný kluk. Ale já to vidím. Jana je unavená, Tomáš se mi vyhýbá. Já už nejsem ta silná ženská jako dřív.“

Cestou domů jsem přemýšlel, co dělat. Sociální služby? Domov důchodců? Ale babička by tam nevydržela ani týden. Byla zvyklá na svůj klid, na svůj režim.

Situace se zhoršovala. Jednou v noci mě vzbudil křik – babička upadla v koupelně a nemohla vstát. Volali jsme sanitku a já poprvé viděl Janu brečet bezmocí.

Po návratu z nemocnice jsme svolali rodinnou radu. Máma přišla s novým přítelem, který se tvářil otráveně. Táta dorazil pozdě a hned začal nadávat na vládu a drahotu.

„Tak co s tím uděláme?“ zeptala se máma.

„Já bych ji vzal k sobě,“ řekl táta neochotně, „ale mám jen garsonku.“

„A já mám dvě práce,“ povzdechla si máma.

Všichni mlčeli. Babička seděla v rohu a dívala se do země.

Nakonec jsme se rozhodli požádat o pečovatelskou službu – paní Alena by docházela každý den pomoci s hygienou a vařením. Ale i tak bylo jasné, že naše domácnost už nikdy nebude jako dřív.

Jana se uzavřela do sebe, Tomáš začal mluvit o stěhování do Brna za lepší prací. Já jsem měl pocit, že ztrácím nejen babičku, ale i svou rodinu.

Jednou večer jsem seděl s babičkou u televize a ona mi položila ruku na rameno.

„Víš, Honzíku,“ řekla tiše, „rodina je někdy těžká věc. Ale bez ní bychom byli úplně sami.“

Dívám se na ni a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi povinností a vlastním štěstím? A kolik toho ještě zvládnu unést?