Nikdo nechtěl vzít vnuka na víkend: Příběh otce, který stále nemůže mluvit o synovi bez slz

„Proč ho sem zase vozíš? Vždyť víš, že tu pro něj není místo!“ slyšel jsem za dveřmi, když jsem v pátek večer přivezl malého Tomáška k rodičům své ženy. Srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy, které jsem se snažil zadržet. Tomášek stál vedle mě, držel mě za ruku a nechápavě se díval na babičku, která se tvářila, jako by ho nikdy neviděla.

Byl jsem vždycky přesvědčený, že rodina je to nejcennější, co máme. S Lenkou jsme se dlouho snažili o dítě, roky jsme podstupovali vyšetření, léčby, modlili se a doufali. Když se nám narodil Tomášek, byl to zázrak. Naše štěstí bylo nekonečné. Každý jeho úsměv byl pro nás odměnou za všechny ty roky bolesti a nejistoty.

Jenže štěstí netrvá věčně. Lenka onemocněla, když bylo Tomáškovi pět. Rakovina. Lékaři byli upřímní – šance jsou malé. Bojovala statečně, ale nemoc byla silnější. Zůstal jsem s Tomáškem sám. Všichni říkali: „Neboj, rodina ti pomůže.“ Jenže rodina se najednou rozpadla na tisíc kousků.

Moji rodiče byli už staří a nemocní, žili v malém bytě na sídlišti v Brně. Lenkini rodiče – paní Marie a pan Jaroslav – bydleli v krásném domě na venkově u Tišnova. Když byla Lenka naživu, jezdili jsme tam každý víkend. Tomášek miloval jejich zahradu, jabloně, psa Bena. Po Lence tam ale jako by všechno ztuhlo.

Jednou jsem zavolal paní Marii: „Mohli bychom k vám s Tomáškem přijet na víkend? Potřebuju si něco zařídit.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Víš, Martine, teď to není vhodné. Máme návštěvu.“ Takových telefonátů bylo víc. Vždycky nějaká výmluva – nemoc, práce na zahradě, rekonstrukce koupelny.

Začal jsem si všímat, že Tomášek je smutný. Ptával se: „Tati, proč už nejezdíme k babičce a dědovi? Udělal jsem něco špatně?“ Co jsem mu měl říct? Že jeho vlastní prarodiče ho nechtějí vidět? Že pro ně není dost dobrý? Že jim připomíná dceru, kterou ztratili?

Jednoho dne jsem to nevydržel a přijel jsem bez ohlášení. Stáli jsme před dveřmi s taškou a plyšovým medvědem. Pan Jaroslav otevřel a překvapeně se na nás díval. „Martine… co tu děláš?“ zeptal se chladně.

„Chtěli jsme vás vidět,“ řekl jsem tiše.

„Teď to opravdu nejde,“ odpověděl a zavřel dveře dřív, než jsem stačil cokoli říct.

Tomášek se rozplakal. Držel jsem ho v náručí a cítil bezmocný vztek. Proč? Co jsme jim udělali? Proč trestají dítě za něco, co nemůže ovlivnit?

Začali jsme trávit víkendy sami. Chodili jsme do parku, jezdili na kolech, pekli bábovku podle Lenkina receptu. Ale Tomášek pořád kreslil obrázky babičky a dědy a schovával je do krabice pod postelí.

Jednou přišel domů ze školy uplakaný. „Děti říkaly, že prarodiče mají rádi svoje vnoučata. Proč mě ti moji nechtějí?“ ptal se mě večer před spaním.

Neměl jsem odpověď. Jen jsem ho objal a slíbil mu, že já tu budu vždycky.

Časem jsem zjistil, že Lenkini rodiče začali jezdit na dovolené s kamarády, chodit do divadla, žít svůj život bez vnuka. Když jsme je potkali ve městě, přešli na druhý chodník.

Moji přátelé – Petr a Alena – nás začali zvát k sobě na chalupu do Beskyd. Tam Tomášek poznal opravdovou babičku Alenu, která mu pekla koláče a učila ho plést věnečky z pampelišek. Petr ho bral na ryby a učil ho vázat uzly.

Jednou přišel Tomášek domů a řekl: „Tati, já mám teď novou babičku a dědu.“ Usmál jsem se skrz slzy.

Ale stejně mě to pořád bolí. Když vidím jiné rodiny pohromadě – na hřišti, v cukrárně nebo na Vánoce – cítím závist i smutek.

Někdy si říkám: Co kdybych byl jiný? Co kdybych víc bojoval? Co kdybych jim odpustil?

Ale pak vidím Tomáška, jak se směje s Petrem a Alenou, a vím, že rodina není jen krev.

Možná bych měl být vděčný za to málo, co máme. Ale někdy… někdy bych dal všechno za to, aby mohl Tomášek obejmout svoji pravou babičku.

Říkám si: Proč někdy ti nejbližší dokážou nejvíc zranit? Myslíte si, že bych měl ještě bojovat o jejich lásku – nebo už nechat minulost minulostí?