Lenoch nebo snílek? Můj boj za vlastní volbu v české rodině

„Gabrielo, ty už zase sedíš u toho počítače? Copak neumíš vzít hadr do ruky jako normální ženská?“ ozvalo se z kuchyně, kde mamka zrovna drhla podlahu. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak mi rudnou tváře. V ruce jsem svírala krabici s novým robotickým vysavačem, na který jsem šetřila skoro rok. Srdce mi bušilo až v krku – měla jsem radost, ale zároveň jsem věděla, co přijde.

„Mami, já ti to pak ukážu. Uvidíš, jak je to šikovný. Aspoň si odpočineš,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen mávla rukou. „To jsou vyhozený peníze! Za nás se všechno dělalo ručně a nikdo si nestěžoval. Dneska je každý líný a všechno chce mít hned.“

Bylo mi třicet tři a pořád jsem bydlela v paneláku na Jižním Městě s rodiči. Práce v kanceláři mě nebavila, ale platila účty. Každý měsíc jsem si odkládala pár stovek bokem – ne na dovolenou, ne na nové oblečení, ale na věci, které mi měly ulehčit život: chytrou troubu, myčku, robotický vysavač. Všichni kolem mě říkali, že je to zbytečné. „Když nemáš děti, máš dost času na úklid,“ smála se teta Jana na rodinné oslavě. „Za ty peníze sis mohla koupit něco pořádného.“

Ale já věděla své. Každý den jsem se vracela domů unavená, s hlavou plnou tabulek a úkolů, a představa, že ještě dvě hodiny budu drhnout koupelnu nebo stát u plotny, mě doháněla k zoufalství. Nechtěla jsem být jako mamka – obětovat celý život domácnosti a pak si stěžovat na bolavá záda a promarněné sny.

Když jsem konečně rozbalila svůj první velký nákup – chytrou troubu značky Mora – měla jsem pocit, že začínám nový život. „Podívej, mami, nastavíš program a můžeš jít ven nebo si číst,“ ukazovala jsem jí nadšeně. Jenže ona jen protočila oči: „To už fakt neumíš ani upéct kuře bez počítače? Kam ten svět spěje…“

Táta se přidal: „Gabčo, ty jsi prostě líná. Kdybys radši šetřila na byt nebo auto! Tohle jsou jen hračky pro rozmazlený holky.“

V práci to nebylo jiné. Kolega Petr se smál: „Takže už ani nevyluxuješ sama? To jsi fakt pohodlná.“ A když jsem se zmínila o své nové myčce, kolegyně Lenka poznamenala: „Já mám radši ruční mytí, aspoň u toho vypnu hlavu.“

Začala jsem pochybovat. Opravdu jsem líná? Opravdu je špatně chtít si usnadnit život? V noci jsem nemohla spát a přehrávala si v hlavě všechny ty výčitky a posměšky. Ale pak jsem si vzpomněla na babičku. Ta vždycky říkala: „Dělej to po svém, Gábi. Svět se mění a ty s ním.“

Jednoho dne přišla mamka domů s bolavými zády. „Zase jsem vytírala celý byt,“ postěžovala si. Nabídla jsem jí, že pustím vysavač a ona si může dát kafe. Neochotně souhlasila. Když po hodině zjistila, že je podlaha čistá a ona nemusela hnout prstem, poprvé se usmála: „No… možná to není tak špatný.“

Začala jsem používat své nové spotřebiče každý den. Měla jsem víc času na knížky, procházky i na sebe. Ale pokaždé, když přišla návštěva nebo rodina, cítila jsem napětí ve vzduchu. „To už ani neumíš žít bez těch svých udělátek?“ rýpla si sestřenice Klára.

Jednou večer jsme seděli s rodiči u stolu a já sebrala odvahu: „Proč je tak špatné chtít si ulehčit život? Proč musím všechno dělat postaru jen proto, že to tak bylo vždycky?“ Mamka chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Možná jsme ti to měli víc dovolit… Já jen nechci, abys byla jako já – pořád doma a unavená.“

Slzy mi stékaly po tváři. Poprvé jsme si opravdu promluvily o tom, co znamená být ženou v naší rodině – o snech, o únavě i o strachu z odsouzení okolí.

Dnes už vím, že nejsem líná. Jsem jen jiná než generace přede mnou. Chci žít svůj život podle sebe – i kdybych měla být pro ostatní vždycky ta pohodlná.

A co vy? Myslíte si, že technologie nás rozmazlují, nebo nám dávají svobodu? Je špatné chtít víc času pro sebe?