Silvestrovské rozhodnutí: Mezi láskou a vlastními sny

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Vždyť je Silvestr, jednou za rok! Chci pozvat všechny kamarády, udělat pořádnou oslavu, a ty mi řekneš, že chceš být sama doma?“ Michal stál uprostřed obýváku, ruce rozhozené a v očích směs nepochopení a zklamání. Já seděla na gauči, objímala si kolena a snažila se nevypadat tak zlomeně, jak jsem se cítila.

„Nechci být sama,“ zašeptala jsem. „Chci být s tebou. Jen s tebou. Už tolik let jsme spolu neprožili Silvestra v klidu. Vždycky je tu hluk, smích, cizí boty v předsíni a já pak ráno uklízím rozlité víno z koberce.“

Michal si povzdechl a sedl si naproti mně. „Ale já to takhle mám rád. Potřebuju lidi kolem sebe. Vždyť víš, jaký jsem. A navíc – letos přijede i Honza s Lenkou, neviděli jsme je od svatby.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ano, vím, jaký je. Vždycky byl středem pozornosti, ten, kdo rozesmívá ostatní a nikdy nechce být sám. Já naopak toužím po tichu, po chvíli, kdy si můžeme v klidu připít a podívat se na ohňostroj z balkonu. Bez povinných konverzací a předstírání radosti.

Mlčeli jsme. V kuchyni tiše tikaly hodiny a venku už někdo odpálil první petardu. Vzpomněla jsem si na loňský Silvestr – jak jsem ve dvě ráno sbírala střepy ze skleniček a Michal s kamarády zpíval v kuchyni „Holky z naší školky“. Tehdy jsem si slíbila, že letos to bude jiné.

„Jitko, nechci se hádat,“ řekl Michal tišeji. „Ale nemůžeme pořád dělat jen to, co chceš ty.“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Opravdu jsem tak sobecká? Vždyť celý rok žiju podle jeho tempa – jeho práce, jeho kamarádi, jeho rodina. Kdy naposledy jsme dělali něco jen podle mě?

Zvedla jsem se a šla do ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Slzy mi stékaly po tvářích. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu poprvé slavili Silvestra na chatě u Sázavy, jen my dva, s termoskou svařeného vína a prskavkami.

Telefon mi zavibroval v kapse. SMS od mamky: „Tak co, slavíte spolu? Přeju vám krásný večer.“

Chtěla jsem jí napsat pravdu – že neslavíme spolu, ale každý po svém. Ale místo toho jsem napsala: „Děkujeme, taky přejeme všechno nejlepší.“

Vrátila jsem se do obýváku. Michal už vytahoval skleničky a chystal chlebíčky. „Tak co?“ zeptal se bez pohledu na mě.

„Nic,“ odpověděla jsem tiše. „Jen bych chtěla aspoň jednou zažít Silvestra podle sebe.“

„A co kdybychom udělali kompromis?“ navrhl najednou Michal. „Pozveme jen pár lidí, třeba Honzu s Lenkou a Pavla s Evou. Malá oslava, žádné davy.“

Zamyslela jsem se. Bylo to lepší než nic – ale pořád to nebylo to, po čem jsem toužila.

Večer ubíhal rychleji, než bych čekala. Hosté dorazili kolem osmé, smáli se, povídali si o dětech a práci. Já seděla stranou a pozorovala je. Lenka si všimla mého smutku.

„Jitko, jsi v pohodě?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem a usmála se. „Jen jsem unavená.“

Ve skutečnosti mě tížila otázka: Proč musím vždycky ustupovat? Proč je moje touha po klidu méněcenná než Michalova potřeba společnosti?

Když odbila půlnoc, všichni si připili a objímali se. Já stála na balkoně a dívala se na ohňostroj nad Prahou. Michal ke mně přišel zezadu a objal mě.

„Promiň,“ zašeptal mi do vlasů. „Vím, že jsi chtěla něco jiného.“

Otočila jsem se k němu. „Já vím, že to myslíš dobře. Ale někdy mám pocit, že už ani nevím, co vlastně chci já sama.“

Mlčel. Pak mě políbil na čelo.

Hosté odešli kolem druhé ráno. Byla jsem vyčerpaná – fyzicky i psychicky. Uklízela jsem prázdné talíře a přemýšlela: Je tohle opravdu život, který chci žít? Nebo jen přežívám mezi kompromisy?

Ráno jsme seděli u snídaně mlčky naproti sobě. Venku padal sníh a já cítila tíhu nového roku.

„Michale,“ začala jsem opatrně, „myslíš si někdy, že bychom měli víc naslouchat jeden druhému? Že bychom měli hledat cestu k sobě jinak než přes kompromisy?“

Podíval se na mě dlouze a vážně.

Možná je čas začít hledat odpovědi na otázky, které jsme si nikdy nepoložili.

A co vy? Myslíte si, že kompromis je vždycky správná cesta? Nebo někdy musíme stát za svým štěstím i za cenu konfliktu?