Sázka, která nás rozdělila: Příběh o lži, důvěře a ztracené lásce

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Janin hlas se třásl vztekem i zklamáním. Stáli jsme uprostřed jejího malého bytu na Žižkově, kde se vznášel pach včerejší kávy a levného parfému. Můj žaludek byl sevřený, ruce se mi potily. Věděl jsem, že tohle je okamžik, kdy se všechno láme.

„Jano, já… já jsem nechtěl, aby sis myslela…“ koktal jsem a hledal slova, která by mohla zachránit to, co jsme spolu měli. Ale ona mě přerušila: „Nechtěl jsi, abych si myslela co? Že jsi bohatý? Že máš všechno, co já nikdy mít nebudu?“ Její oči byly červené a leskly se slzami.

Všechno to začalo před půl rokem. Seděl jsem v kavárně Slavia a projížděl seznamku na mobilu. Když jsem narazil na Janin profil, něco mě zaujalo – její úsměv nebyl dokonalý, ale byl upřímný. V popisu měla: „Hledám někoho, kdo se nebojí být sám sebou.“

Jsem Petr Novotný, syn podnikatele, který vlastní několik firem po celé republice. Vyrůstal jsem v domě s bazénem v Průhonicích a nikdy mi nic nechybělo. Ale vždycky jsem měl pocit, že lidé kolem mě vidí jen peníze. Chtěl jsem vědět, jaké to je být obyčejný. A tak jsem si na seznamce nastavil profil: „Pracuji v knihkupectví, bydlím v podnájmu.“

První rande bylo v parku na Letné. Jana přišla pozdě a omlouvala se, že jí ujela tramvaj. Smáli jsme se tomu a povídali si celé odpoledne. Byla chytrá, vtipná a měla v sobě něco křehkého. Začal jsem ji vídat častěji – procházky po Praze, levné večeře v bistrech, filmy doma na gauči.

Jednou večer jsme seděli u ní doma a ona se mě zeptala: „Petře, jaké máš sny?“ Ztuhl jsem. Můj skutečný sen byl cestovat po světě bez omezení peněz, ale místo toho jsem řekl: „Chci jednou mít vlastní knihkupectví.“ Usmála se a políbila mě.

Moje rodina o Janě nevěděla. Když se mě máma ptala, proč už dlouho nikoho nepřivedu domů, vymlouval jsem se na práci. Táta by ji stejně neschválil – podle něj jsou lidé jako Jana jen zlatokopky.

Jednoho dne mě Jana pozvala na večeři ke svým rodičům do paneláku na Jižním Městě. Její máma uvařila svíčkovou a její táta mi podával ruku s takovou silou, až mi zapraskaly klouby. Povídali jsme si o politice, o práci a o tom, jak je těžké dneska vyjít s penězi. Cítil jsem se provinile – seděl jsem tam jako podvodník.

Začal jsem být nervózní. Každý den jsem musel hlídat každé slovo. Když jsme šli kolem luxusního auta, musel jsem předstírat obdiv místo toho, abych přiznal, že podobné auto mám doma v garáži. Když jsme šli do kina a ona chtěla platit za oba, bolelo mě to u srdce.

Jednou večer mi zavolal kamarád Tomáš: „Hele, viděl jsem tě s nějakou holkou na Národní. Co jí říkáš o sobě?“ Zasmál se a já cítil stud. „Nic… prostě normální věci.“

Tlak rostl. Jana začala mluvit o společné budoucnosti – chtěla by jednou bydlet spolu, možná i děti. Já věděl, že dřív nebo později pravda vyjde najevo.

A pak přišel ten den. Šli jsme spolu po Vinohradech a potkali jsme mého otce s jeho obchodním partnerem. Otec mě zahlédl a zavolal: „Petře! Co tady děláš?“ Jana se zarazila – nikdy předtím mě neviděla tak nervózního.

„To je tvůj táta?“ zeptala se později doma.

„Ano…“ přiznal jsem tiše.

„A proč jsi mi nikdy neřekl, kdo jsi doopravdy?“

Seděli jsme proti sobě u stolu a já cítil, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

„Chtěl jsem vědět, jestli mě budeš mít ráda i bez toho všeho…“ zašeptal jsem.

Jana vstala a začala chodit po pokoji sem a tam. „Víš vůbec, jak moc jsi mi ublížil? Já ti věřila! Sdílela jsem s tebou všechno – svoje sny i strachy… A ty jsi mi celou dobu lhal.“

Mlčel jsem. Co na to říct? Že jsem měl strach? Že jsem chtěl být někdo jiný?

Jana mě vyhodila z bytu ještě tu noc. Když jsem odcházel do tmy, slyšel jsem její pláč za dveřmi.

Doma na mě čekala máma s otázkami: „Kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi tak smutný?“ Nemohl jsem jí odpovědět.

Následující týdny byly peklo. Psala mi dlouhé zprávy plné bolesti i vzteku. Já jí odpovídal omluvami a vysvětlováním, ale bylo to marné.

Jednou mi napsala: „Možná bys měl nejdřív poznat sám sebe, než začneš hledat lásku.“

Sedím teď ve svém luxusním bytě s výhledem na Prahu a přemýšlím: Stálo mi to za to? Proč jsme tak posedlí tím, co si o nás myslí ostatní? A dá se vůbec láska postavit na lži?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že pravda je vždycky lepší než iluze?