Zeť, který si myslel, že rodinný podnik je dovolená

„To snad nemyslíte vážně! Vždyť jsem váš zeť, ne zaměstnanec z ulice!“ Tomášův hlas se rozléhal naší malou kanceláří v Holešovicích, kde jsme s manželem Petrem už dvanáct let budovali náš e-shop s domácími potřebami. Seděl naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a v očích měl směs vzteku a ponížení. Klára, moje dcera, stála opodál a nervózně si pohrávala s prstýnkem na ruce.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Tolik let jsme s Petrem dřeli – vstávali jsme ve čtyři ráno, balili zásilky, odpovídali zákazníkům i o víkendech. Když Klára přivedla Tomáše poprvé domů, byl to sympatický mladý muž s úsměvem a velkými plány. Pracoval tehdy v bance, ale po svatbě přišel s tím, že by rád „pomohl“ v našem podniku. Myslela jsem si, že to bude skvělé – rodina pohromadě, nová energie. Jenže Tomáš měl o práci v rodinné firmě úplně jiné představy.

První týdny chodil do práce pozdě, často si odbíhal na kávu nebo telefonoval s kamarády. Když jsem mu zadala úkoly – třeba zkontrolovat faktury nebo vyřídit reklamace – tvářil se otráveně. „Tohle přece může dělat někdo jiný,“ brblal. Jednou jsem ho načapala, jak místo práce sleduje fotbal na mobilu. „Tomáši, tady nejsi na dovolené,“ řekla jsem mu tehdy ostře. On jen mávl rukou: „Ale vždyť je to rodinný podnik, ne?“

S Petrem jsme se o tom večer dlouho bavili. „Musíme mu dát jasně najevo pravidla,“ řekl Petr rozhodně. Jenže když jsme Tomášovi vysvětlili, že od něj čekáme stejnou píli jako od ostatních, urazil se. Začal si stěžovat Kláře: „Tvoje máma je na mě tvrdá. Připadám si tu jako cizí.“ Klára se mě pak ptala: „Mami, nemohla bys být na Tomáše trochu mírnější? Je to pro něj nové.“

Jenže já jsem věděla své. Věděla jsem, že pokud polevíme, všechno, co jsme s Petrem vybudovali, půjde ke dnu. Jednoho dne přišel Tomáš později než obvykle – prý zaspal. Když jsem mu připomněla jeho povinnosti, rozkřičel se: „Tohle není fér! Jsem rodina! Měl bych mít nějaké výhody!“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Výhody? Výhodou je, že tě tu vůbec necháváme pracovat! Kdyby ses takhle choval v jiné firmě, už by tě dávno vyhodili!“ vykřikla jsem. Klára se rozplakala a utekla do skladu. Petr jen mlčky seděl a díval se z okna.

Večer doma bylo dusno. Klára mi vyčetla, že Tomáše ponižuji před ostatními zaměstnanci. Tomáš seděl u stolu a trucoval jako malé dítě. „Proč jsi taková?“ zeptal se mě najednou tiše. „Protože mi záleží na tomhle podniku i na vás,“ odpověděla jsem unaveně.

Další dny byly plné napětí. Zaměstnanci si začali šeptat – někteří byli na Tomášově straně („Je to přece rodina, proč ho tak dusí?“), jiní zase stáli za mnou („Kdybychom my takhle pracovali…“). Atmosféra byla hustá jako mlha nad Vltavou.

Jednoho dne přišla velká objednávka – museli jsme balit přes noc. Tomáš zmizel už v šest večer s tím, že má „důležitou schůzku“. Zůstali jsme s Petrem sami a balili do dvou do rána. Ráno přišel Tomáš svěží a usmíval se: „Tak co, zvládli jste to?“ V tu chvíli jsem měla chuť ho vyhodit.

Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem svolala rodinnou poradu. Seděli jsme všichni u stolu – já, Petr, Klára i Tomáš. „Takhle to dál nejde,“ začala jsem pevně. „Tomáši, buď začneš pracovat jako ostatní, nebo si najdi jinou práci.“ Klára se rozplakala: „Mami, prosím…“ Ale já byla neoblomná.

Tomáš chvíli mlčel a pak řekl: „Dobře. Dám tomu ještě měsíc.“ Ten měsíc byl těžký pro všechny. Snažila jsem se být spravedlivá – chválila jsem ho za každou dobře odvedenou práci, ale také jsem mu připomínala chyby. Klára byla napjatá jako struna.

Po měsíci přišel Tomáš za mnou do kanceláře. „Děkuju za šanci,“ řekl tiše. „Ale myslím, že to není pro mě.“ Odešel zpět do banky a já cítila směs úlevy a smutku.

Klára mi dlouho nemohla odpustit, ale časem pochopila, že jsem to dělala pro dobro všech. Dnes máme v podniku nového vedoucího skladu – paní Novákovou – a atmosféra je mnohem lepší.

Někdy si ale kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být trpělivější? Co byste udělali vy na mém místě?